Válka 1866 - běda poraženým

Josef FUČÍK

Válka 1866

Běda poraženým

Nakladatelství Paseka, Praha – Litomyšl 2012, 336 s., 330 Kč.

Kniha úzce navazuje na titul P. Běliny a J. Fučíka Válka 1866 (2005), tolik potřebného moderního zpracování prusko-rakouské války, nahrazujícího starší práce (především z přelomu 19. a 20 století). Jako taková se věnuje spíše, leč nejen, dění po utichnutí bojů. Autor ji rozdělil do tří tematických oddílů: Velmistři ztracené války, Monarchie v ohrožení a Albrechtův delikvent. Zkraje nejprve rekapituluje kořeny a průběh války 1866, knihu tak může číst i čtenář, který není v problematice kovaný. Dosavadní historiografii Fučík vytýká, že se v analýze omezovala na počty a taktiku obou armád, vítězství Prusů tak bylo přičítáno technické převaze a taktice. Fučík naopak míní, že válku rozhodla neschopnost nejvyššího velení: roku 1866 prý nic jako rakouská strategie neexistovalo a taktika ustrnula v minulosti (viz využití telegrafu a železnice). Prusové měli lepší informace o schopnostech i slabinách rakouských kádrů a válku promýšleli cca od roku 1860, výcvik dbal na funkčnost a vzdělání, méně na stavovskou hierarchii, zatímco výcvik rakouský vedl hlavně k osobnímu hrdinství.

Válka byla podle Fučíka od počátku vedena defenzivně, Rakušané zcela vzdali obranu hranic, hrubě podceněna byla II. pruská armáda. Bezúčelné se Fučíkovi jeví dlouhé ležení u Olomouce, které Prusům dalo čas k postupu do hloubi Čech. Rozmístění Rakušanů na Chlumu označuje za bezkoncepční, konstatuje ignoraci Benedekových rozkazů nižšími stupni velení. Fučík oceňuje rychlost s jakou se rakouská armáda po katastrofě u Hradce zkonsolidovala, kritizuje ale ústup zpět k Olomouci. Nemá také pochopení pro otevření jižní fronty, jako chybu vidí příklon ke konfrontaci před diplomacií. Otázkou však je, zda prostor pro diplomacii zbýval, sám Bismarck přece využití italské iredenty plánoval. Porážka Itálie navíc limitovala míru jejích územních nároků. Viníkem porážky se odpočátku stala armáda v čele s Benedekem. Fučík naopak armádu proti politickým a vojenským elitám hájí a oceňuje výkon řadových vojáků v poli. Do jisté míry brání i Benedeka jako obětního beránka. Připomíná, že post neusiloval, naopak zdůrazňuje negativní zásahy ze strany arcivévody Albrechta. Benedek si tak prý vysloužil pověst horší, než si zaslouží. Fučík se také táže, zda mělo Rakousko roku 1866 někoho lepšího? Následně skicuje podobu benedekovské legendy v českém prostředí, tyto pasáže ale zůstávají pouhou sondou, otevřenou do budoucna.

Neotřelá je spekulace, že Bismarck plánoval roku 1866 rozbití Rakouska, mimo jiné podporou antihabsburského nacionalismu. Tento názor se ovšem rozchází s míněním většiny literatury, s níž se Fučík nevyrovnává dostatečně. Opírá se toliko o existenci tzv. Klapkovy legie, jejíž anabázi včetně historie rakousko-italského konfliktu rozebírá, a známé pruské Provolání k českému národu. Lze však věřit Bismarckovým proklamacím před Maďary v exilu ve věci plánů na pokoření Rakouska? Sám autor dokládá, že vztah Prusů ke Klapkově legii nebyl jednoznačný a ani Bismarck neváhal Klapku obětovat. Jak by se k vychýlení rovnováhy postavily evropské mocnosti? Jak si Bismarck představoval vývoj po porážce Rakouska? Odpověď Fučík nenabízí. Myšlenka o pruských plánech na anexi Čech je zcela nevyargumentovaná. Závěrem se autor věnuje osudu Františka Kabeláče popraveného jako zběha, jenž se stal už ve své době symbolem. Fučík přesvědčivě dokládá, že Kabeláčův historický obraz je zatížen řadou dezinterpretací, jež vyvrací. Ačkoliv daná pasáž neumenšuje tragiku popisovaného osudu, zároveň tupí osten vůči „bezcitné vojenské mašinerii.“

Kniha obsahuje řadu neotřelých myšlenek, bohužel poznámkový aparát je v poměru k rozsahu knihy úsporný, velká část tvrzení je proto neověřitelná. Koncepčně jde o jakýsi vějíř témat z dějin války 1866, výsledek je ale dost kompaktní, třebaže záměr soustředit se na události po skončení přímých bojů zůstal nenaplněn. Část informací také supluje výklad společné Bělinovy a Fučíkovy knihy, což lze přičíst snaze o přehlednost. Prvním dvěma částem se poněkud vymyká část poslední, jež ale atmosféru tzv. velkých dějin dokresluje. Titul tak je solidním dodatkem ke knize z roku 2005, budoucnost bádání však podle mého tkví obecně v tématech mikrohistorických (každodenní života vojáka, soužití vojska a civilních obyvatel a pod.) než v dalším studiu velké politiky. Zde zůstává výrazné desideratum.