13. zeměbranecký pěší pluk ve Velké válce

Jaroslav Hudský – Radim Kapavík – Jiří Vrba: Zeměbranci z Hané 1914–1918. Dějiny olomouckého c. k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 13 za Velké války. Signum belli 1914, Olomouc 2018, 328 s. ISBN 978-80-270-4481-8.

Nedávné jubileum ukázalo, že válka, kterou již její současníci nazvali jednoduše Velkou, stále ještě skýtá velmi živý emocionální potenciál, který rezonuje u poměrně široké škály příjemců, a to nejen z odborných historických kruhů. Je tak zřejmé, že tragická léta 1914–1918 pořád představují relativně pevný bod kolektivní historické paměti. Mediálně a marketingově vděčné sté výročí první světové války se samozřejmě projevilo i na množství nových knižních titulů, které byly mezi lety 2014–2018 vydány, a je jen logické, že ne vždy se jedná o práce vyváženého charakteru. K těm zdařilým náleží předmětná publikace autorů Jaroslava Hudského, Radima Kapavíka a Jiřího Vrby, která si klade za cíl přiblížit historii olomouckého c. k. zeměbraneckého pluku č. 13. v časech Velké války. Lze předeslat, že toto pojetí lze jen kvitovat, neboť přes to, že je škála literatury o válečných letech 1914–1918 takřka bezbřehá, solidní faktografické monografie o jednotlivých útvarech stále nepatří k nejfrekventovanějším. Přitom i ony mají v badatelské sféře své nezpochybnitelné místo, a to spíše, než stále opakující se popisy válečných dějů makrooptikou. Toto konstatování jen umocňuje rozhodnutí autorů věnovat svou pozornost zeměbraneckému útvaru, nikoliv obvyklým řadových plukům. C. k. zeměbranecký pěší pluk č. 13 vznikl roku 1889 a jeho doplňovací obvod se skládal z politických okresů Olomouc, Přerov, Prostějov, Litovel, Šternberk, Zábřeh, Rýmařov, Hranice na Moravě a Moravská Třebová. Z národnostního hlediska se většina příslušníků pluku počítala k národnosti české (64 %), k německému jazyku se hlásilo o polovinu méně (30 %). V době míru byly I. a II. prapor dislokovány v Olomouci, III. prapor pak v Šumperku.  

Struktura knihy je klasická, sleduje přísně chronologickou linku. Líčení osudů hanáckých zeměbranců na frontách velké války však nejdřív předchází stručné pojednání o pramenech a literatuře. Zde autoři sami konstatují, že dějiny jednotek někdejší rakousko-uherské armády nepředstavují pro českou historiografii – až na výjimky – téma hodné pozornosti. Jaroslav Hudský, Radim Kapavík a Jiří Vrba ve své práci v základu vycházejí z tzv. plukovních dějin zeměbraneckého pěšího pluku č. 13, jejichž originál se nachází ve vídeňském Válečném archivu, český překlad je uchováván v pražském Vojenském ústředním archivu. Z pražských fondů pak pocházejí i další materiály, o které se autoři mohli opřít, a to především pro zpracování let 1914–1916. Vedle mapových podkladů autoři akcentují především význam individuálních vzpomínek vojáků, deníky pluku, praporů i setnin, jedním dechem však upozorňují na torzovitý charakter těchto zdrojů. Vídeňský archiv pak autorům posloužil především prameny z provenience vyšších organizačních jednotek rakousko-uherské armády, konkrétně 92. zeměbranecké pěší brigády a 46. zeměbranecké pěší divize. Zde se kupř. nacházejí jmenné seznamy ztrát jednotlivých pluků. Tyto základní archivy pro studium vojenských dějin daného období doplnil Vojenský historický archiv v Bratislavě, kde je uložena třísvazková plukovní matrika. Tato zdánlivě překvapující skutečnost je způsobena faktem, že nástupnický útvar c. k. zeměbraneckého pěší pluku č. 13. kterým se stal v rámci armády československé republiky stal horský pěší pluk č. 3, byl od roku 1920 posádkou v Popradu. Dalším zdrojem se pro autory stal také dobový tisk. Na druhou stranu sami upozorňují, že jen v minimální míře byli schopni využít ruské informační zdroje. Pozitivním rysem přístupu autorů je i skutečnost, že se neomezili jen na mapové a fotografické prameny, ale v rámci možností nezanedbali ani přímý terénní výzkum, především po místech, kde odpočívají padlý příslušníci „jejich“ regimentu.

Líčení dějin olomouckého zeměbraneckého pěšího pluku č. 13 za první světové války nejprve uvádí kapitoly, v nichž autoři představují podobu a fungování rakousko-uherské armády před osudným rokem 1914 i charakter a pojetí vojenské služby v rakouské monarchii mezi lety 1858–1914 a následně pak za Velké války. Pro čtenáře je zde důležité rozlišení mezi regulérní armádou, rekrutující se z obou částí monarchie, stejně organizovanou domobranou (Landsturm) a zeměbranou (Landwehr), pocházející pouze z rakouské (předlitavské) části habsburského soustátí. Původně bylo působení domobrany omezeno výhradně na území Rakousko-Uherska, toto však bylo císařem Františkem Josefem I. zrušeno hned po vyhlášení válečného stavu. I příslušníci zeměbrany tak byli od začátku války nasazováni na frontu vedle „klasické“ armády. Po vypuknutí války se olomoučtí zeměbranci stali součástí 92. zeměbranecké brigády, která působila v rámci 46. zeměbranecké pěší divize a spadala pod I. armádní sbor, operující v rámci rakousko-uherské 4. armády. 

Následují kapitoly, které pojednávají o nasazení pluku a osudech jeho příslušníků v jednotlivých letech Velké války. Olomoucký zeměbranecký pluk č. 13 operoval především na různých místech východní fronty a tvořil tak součást soukolí, jež čelilo tlaku ruského kolosu. Válka pro příslušníky pluku začala v noci ze 7. na 8. srpna 1914, kdy regiment postupně opustil Olomouc a směřoval do Krakova a dál do Haliče. Rok 1914 tak příslušníci 13. zeměbraneckého pěšího pluku prožili na haličské části fronty. Zažili tak letní boje u Kraśniku a Lublinu i podzimní ústup z Haliče, aby se po přeskupení rakousko-uherských sil znovu zapojili do střetů na Sanu a Visle a po dalším ústupu pod ruským tlakem se zapojili do obrany Krakova. V roce 1915 se pak zájem rakousko-uherské i ruské strany obrátil směrem ke Karpatům. Olomoučtí zeměbranci drželi počátkem roku 1915 pozice na řece Nidě v oblasti Mozgawa – Wojslawice, avšak poté, co v dubnu 1915 vyvrcholil ruský tlak na Karpaty, který vyvolal rakousko-uherskou a německou protiakci, připojili se i příslušníci 13. zeměbraneckého pěšího pluku k operacím ve východní Haliči. Zde pak prošli ohněm bojů u Klimontówa, účastnili se postupu k Visle a dále k Bugu a na Volyň, bojovali u Sokalu, Skomoroch a u Dublan. Zde pak v roce 1916 olomoučtí zeměbranci čelili tlaku tzv. Brusilovovy ofenzívy. V listopadu 1917 pak boje na východní frontě v důsledku ruského vnitrostátního převratu skončily.  Někdejší 13. zeměbranecký pěší pluk (od roku 1917 byly totiž rakousko-uherské zeměbranecké pluky přejmenovány na střelecké) byl po krátkém pobytu v zápolí ve Lvóvě přesunut na italskou frontu, kde se jeho příslušníci zapojili do poslední rakousko-uherské ofenzívy na Piavě. Po krachu ofenzívy autoři přibližují další osudy regimentu: jeho ústup od Piavy, končící příměřím a italským zajetím, z něhož vedla pro mnohé příslušníky pluku ještě dlouhá cesta domů. Jelikož historie olomouckého zeměbraneckého/střeleckého pluku č. 13 neskončila koncem Velké války, v poslední kapitolce autoři lehce skicují jeho následné osudy počínaje návratem domů a obnovením pluku až po jeho nasazení v následných bojích o republiku na Těšínsku a na Slovensku v roce 1919. Začátkem roku 1920 byl někdejší c. k. pluk tzv. unifikace československé armády změněn na horský pluk č. 13 s působištěm v Popradu. Tyto pasáže už však autoři pojímají vskutku telegraficky pouze s ohledem na usazení do kontextu a poválečné historii jinak nevěnují pozornost. Závěrem Hudský, Kapavík a Vrba shrnují, že během let 1914–1918 řadami pluku prošlo přes 20 000 mužů (přesný počet nelze patrně s ohledem na stav pramenů zjistit) a jeho ztráty na frontách činily 1314 padlých, 4900 raněných a přes 7520 zajatých a pohřešovaných.

Z hlediska obsahu knihy shledám jako cenné, že přiblížení osudů olomouckých zeměbranců v podání Jaroslava Hudského, Radima Kapavíka a Jiřího Vrby stojí na dvou pilířích. Na straně jedné autoři čtenáři předkládají erudovaný, poměrně hutný faktografický výklad, avšak bez toho, aby se utápěli v nadbytečném detailu, který poznání a pochopení dané situace obvykle spíše komplikuje. Na straně druhé prokládají takto koncipovaný text hojnými a mnohdy obsáhlými citacemi z pamětí autentických účastníků i z dobového tisku, což velmi vhodně přispívá ke čtivosti textu – a zároveň tyto dva odlišné typy pramenů nabízí zajímavé srovnání. V neposlední řadě se tak dostávají ke slovu i zcela konkrétní lidé, kteří hrůzy světové války zažívali doslova na vlastní kůži, jejichž osudy, prožitek i svědectví se jinak povětšinou ztrácí v technicistních popisech pohybů front a bojů, které tyto pohyby doprovázely. Zajímavé pasáže s přesahem do každodenního fungování jednotky např. představují vzpomínky majora Ernsta Bacha, který byl na jaře 1917 dočasně přidělen jako velitel II. praporu 13. zeměbraneckého pluku a který vzpomíná mimo jiné na obtíže spojené s národnostním složením pluku a tedy i vzájemnou komunikací. Hlavní text doplňují přílohy, představující ztráty 13. pěšího pluku během válečných let (v případě důstojníků a kadetů jde o jmenný seznam ztrát), přibližující dění u náhradního praporu regimentu, a především skýtající obsáhlé pojednání o velitelích pluku, včetně několika medailonků. Nedílnou a cennou součástí knihy je také skutečně bohatá mapová příloha, přínosně doplňující text knihy. Text knihy je krom toho průběžně prokládán černobílými autentickými fotografiemi a i ty přispívají k náležitému prožitku z četby.          

Autoři správně konstatují, že zatímco válečná zkušenost mužů, kteří bojovali v rakousko-uherské armádě, byla po válce vytěsněna a oficiálně existovala jen paměť legionářská, z dnešního pohledu lze říci, že první světová válka neměla vítězů, neboť jejím dědictvím je tragické 20. století, fatálně poznamenané zrůdnými ideologiemi nacismu a komunismu. Příběh první světové války je pro ně v první řadě příběhem lidské tragédie, zmaru a utrpení a jako takový představuje věčné memento. V souladu s tím je možno dodat, že právě proto je zbytečné ještě dnes bojovat tehdejší bitvy a dělit vojáky na pofidérní škále dobra a zla, jak jsme bohužel ještě v roce 2018 během oslav sta let republiky mohli nezřídka vidět. Lidé, na jejichž bedra a životy Velká válka dolehla, si ji však nezvolili a je třeba ctít jejich památku bez rozdílu. Kniha autorů Jaroslava Hudského, Radima Kapavíka a Jiřího Vrby k tomuto úkolu přispívá důstojnou formou. Erudovaný a faktograficky bohatý text nezapomíná ani na lidský rozměr války a přibližuje dnešnímu čtenáři osudy těch, kteří se ze všech svých sil snažili žít a přežít v časech, doslova vymknutých z kloubů. Jejich kniha, mapující válečnou historii olomouckého c. k. zeměbraneckého/střeleckého pěšího pluku č. 13, by tak neměla chybět v knihovnách nejen zájemců o regionální dějiny střední Moravy, ale i všech zájemců o dějiny první světové války.