Československé opevnění 1938

Lakosil, Jan – Svoboda, Tomáš, Československé opevnění 1938. Velká obrazová kniha, Praha, Mladá fronta a. s., 2017, 296 s. ISBN 978-80-204-4629-9.

Problematika československého meziválečného opevnění představuje již tradiční – a  dlužno zdůraznit, že neoblíbené – téma domácích moderních vojenských dějin. Pod křídly nakladatelství Ing. Jan Škoda – FORTprint se v průběhu devadesátých let 20. století dokonce etablovala úspěšná ediční řada Pevnosti – architectura militaris, která do dnešního dne čítá již 35 svazků. Přesto je předložená publikace autorů Jana Lakosila a Tomáše Svobody svým způsobem unikátní a vykračuje ze stínu dosavadní produkce. Skutečnosti, že k tématu československého (nejen) pohraničního opevnění existuje početná literatura, jsou si vědomi i sami autoři. Správně však konstatují, že v těchto zpracováních převažuje optika technického řešení pevnostních objektů a dokumentace jejich výstavby. Podle jejich soudu však dosud chyběla práce, která by představila systém československého opevnění komplexně od Šumavy po Podkarpatskou Rus. Zároveň jsou si však vědomi, že by se jednalo vpravdě o olbřímí úkol a proto se rozhodli učinit první krok k takovému zpracování formou vydání komentovaných historických fotografií.

Základní koncepce knihy se přidržuje přirozeného geografického členění předválečného Československa. Má to svůj důvod – cílem autorů totiž bylo zachycení jednotlivých místních specifik, tj. stavební odlišnosti, způsob maskování, stav na konci klíčového září 1938a v neposlední řadě i charakter terénu, v němž opevnění vznikalo. Úvodní kapitola tak vykresluje kontext vzniku československého opevnění v letech 1935-1938. Vedle rozboru mezinárodní politické situace a vývoje v Německu autoři upozorňují i na faktor francouzského aliančního systému a skutečnost, že stavba pohraničního opevnění byla doporučována právě francouzskou stranou. Relativně podrobně, leč přehledně popisují Jan Lakosil a Tomáš Svoboda průběh výstavby opevnění. Poukazují např. na skutečnost, že prameny naznačují myšlenku převzetí podoby francouzských kasemat (v československé terminologii pevnostních srubů), v květnu 1935 však převládla vlastní československá koncepce, která francouzský model přizpůsobovala domácím potřebám a možnostem. Jako první tak byla zahájena výstavba těžkého opevnění, které mělo nejdůležitější směry předpokládaného útoku. To bylo tvořeno z pěchotních srubů a dělostřeleckých tvrzí, doplněných o překážkový systém a navazující infrastrukturu. Podle francouzských zkušeností byly převzaty také čtyři stupně odolnosti pěchotních srubů. Tento systém tak představoval základní kostru obrany. V roce 1936 pak byla tato soustava rozšířena o odlehčené pěchotní sruby se slabší výstrojí. Inspirací byl opět francouzský vzor. Tyto odlehčené sruby byly situovány v neschůdném terénu, v hustých lesích či ve směru, kde byl útok vyhodnocen jako méně pravděpodobný. Krom popise opevnění i jednotlivých fází a okolností výstavby autoři poměrně podrobně přibližují konstrukci i výzbroj pěchotních srubů. Vrcholným typem obrany pak byly dělostřelecké tvrze, tj. soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží a pozorovatelen, vzájemně propojených podzemními komunikacemi a obklopených souvislou překážkou. Takto koncipované opevnění disponovalo nejvyšší odolností a bylo zamýšleno jako zázemí pro dlouhodobý obranný boj. Pro nákladnost výstavby však byla výstavba omezena na nejvíce ohrožený úsek Odra – Krkonoše. Lakosil a Svoboda opět popisují podobu tvrzí i překážkového systému, zde upozorňují, že (logicky) vycházel ze zkušeností z první světové války.

Nepřekvapí, že výstavba takového celku byla finančně i organizačně náročná, přičemž poměry na zahraničněpolitickém poli rychle akcelerovaly. V dubnu 1936 proto padl požadavek, aby byly opevněny i západní Čechy a oblast Orlických hor. To se stalo podnětem k výstavbě lehkého opevnění, tj. kulometných pevnůstek, situovaných v předpolí, v místech s dobrým výhledem. Armáda si samozřejmě byla vědoma slabin lehkého opevnění a nebezpečí ze strany nepřátelského dělostřelectva se proto architekti obranného systému snažili čelit umístěním těchto pevnůstek na okraj lesů, do skupin stromů či pod linii horizontu. Autoři pak konstatují, že linie těchto pevnůstek byla poměrně řídká a jejich vzájemné krytí představovalo spíše výjimku. S ohledem na nedostatky byl posléze zaveden nový typ opevnění, které tvořilo souvislé linie, jejichž součástí se staly starší objekty. Autoři soudí, že po nepříliš vydařeném lehkém opevnění z roku 1936 představovala tato nová verze takticky i technicky velmi vyzrálou konstrukci, která přes přetrvávající nedostatky patřila k nejdokonalejším svého druhu v soudobé Evropě, přitom rychlostí i nákladností výstavby představovalo inovované lehké opevnění alternativu k těžké variantě. Stavbu opevnění přerušila zářijová mobilizace a definitivně ji ukončilo odstoupení pohraničí Velkoněmecké říši po Mnichovu.

S ohledem na výsledek mobilizace v roce 1938 představují debaty o smyslu, resp. rentabilitě výstavby pohraničního opevnění pomyslné téma věčného návratu odborných i laických diskusí. Jan Lakosil a Tomáš Svoboda v tomto ohledu znovu upozorňují na skutečnost, že opevnění reagovalo na zkušenosti z let 1914-1918, přičemž druhá světová válka se ukázala být mnohem pohyblivější. Nákladná těžká opevnění, navíc často nedokončená, tak byla v praxi často buď proražena, nebo spíše obejita. Naproti tomu se ukázalo, soudí autoři, do hloubky členěná polní obranná opevnění v řadě případů sehrála pozitivní roli. Podle jejich mínění v případě Československa vyústila relativní snadnost výstavby lehkého opevnění spolu s politicky podmíněnou snahou opevnit celé území státu a tendencí zajistit rovnoměrnou odolnost obrany v budování stovek kilometrů opevněných linií západní části republiky. Tato část ovšem byla z důvodů vojenských i geografických předurčena pro vedení spíše pohyblivých ústupových bojů, zatímco dlouhodobá obrana zde byla nepříliš reálná. Lakosil a Svoboda se proto kloní k názoru, že stavební kapacita měla být raději napřena k zesílení a prohloubení opevnění na severní a jižní hranici, kde byla obrana s ohledem na tvar státu životní nutností. Autoři se v textu nevěnují jen technicistním otázkám výstavby a fungování opevnění, správně také připomínají ekonomický a sociální rozměr tohoto díla, které v letech 1935-1938 přineslo obživu tisícům lidí, postižených hospodářskou krizí.

Druhá část knihy se zaměřuje na jednotlivé oblasti a předchozí výklad ilustruje vybraným obrazovým materiálem, doplněným krátkým úvodem, který přibližuje místní kontext. Jednotlivé fotografie jsou vedle úvodního komentáře přirozeně doprovázeny bohatými popiskami (především technického rázu), které jsou koncipovány tak, aby s komentářem tvořily integrální, provázaný celek. Tato fotografická část se dělí na 22 dílčích kapitol, které představují jednotlivé oblasti, v nichž bylo opevnění budováno. Samostatně je tak pojednáno Ostravsko, Opavsko, Bruntálsko, Jesenicko, Rokytnicko, Náchodsko, Trutnovsko, oblast Krkonoš, Jizerských a Lužických hor, pásmo Labe – Bílina, Podkrušnohoří, úsek Ohře – Blšanka, Plzeňská čára, Šumava, jižní Čechy, jižní Morava, jihozápadní a jižní Slovensko, východní Slovensko a Podkarpatská Rus, opomenuta nebyla ani jinak spíše přehlížená vnitrozemská opevnění a rozličné zkušební a cvičné objekty. Samostatně autoři ještě pojednali o výzbroji opevnění. Celkem je v publikaci obsaženo na 500 reprodukcí historických pohlednic a fotografií, mnohdy poměrně unikátních. Kniha je dále doplněna o reprodukce archiválií, obsahuje též užitečný tematický rejstřík a obligátní seznam použitých informačních zdrojů.

V souhrnu lze konstatovat, že kniha Jana Lakosila a Tomáše Svobody představuje zdařilé dílo. Oba autoři se tématem dlouhodobě zabývají, což je znát nejen na jejich erudici, ale i publikační aktivitě. Přínos jejich knihy spočívá jednak v komplexnosti pojetí tématu, jednak v přiblížení autentického dojmu, který skýtají dobové fotografie. Ve výsledku se tak domnívám, že knihu nepřivítají jen nadšení „bunkrologové“, ale že publikace má potenciál posloužit též profesionálním historikům. Díky kvalitě výkladu, tak především pečlivému (a bezpochyby náročnému) výběru vyobrazení tak Lakosilova a Svobodova práce představuje přínosné rozšíření dosavadní literární produkce.