Železnice, pošta a telegraf rakouské armády v letech 1848–1914

Vojtěch Szajkó: Železnice, pošta a telegraf rakouské armády v letech 1848–1914. Epocha, Praha 2017, 368 s. ISBN 978-80-7557-085-7.

Publikace, jejímž autorem je Vojtěch Szajkó, působící na Historickém ústavu Akademie věd v Praze, představuje titul, který nutně vyvolává zájem zájemců o vojenské dějiny. Komunikace bezesporu hrála podstatnou roli ve válečných operacích a období let 1848–1914 patří v tomto k těm nejzajímavějším jakožto doba, která byla vlivem průmyslové revoluce a zaváděních rozličných technologických novinek velmi barvitá. Dějiny dopravy a komunikace, tím spíše ve spojitosti s armádou, ovšem nepředstavují v dnešní historiografii příliš živé pole badatelské profilace (minimálně ve srovnání s produkcí zahraniční), což jen umocňuje atraktivitu knihy Vojtěcha Szajkó. Ta vychází z disertační práce, kterou autor obhájil na Slezské univerzitě v Opavě.

Autor úvodem nastiňuje pozice, z nichž vychází, shrnuje prameny a dosavadní literaturu k tématu a formuluje teze, jimž chce věnovat svou pozornost. Konstatuje tak nárůst početnosti armád v důsledku napoleonských válek, což byl faktor, jenž kladl větší nároky na organizaci vojska a vzájemnou komunikaci. Ruku v ruce s tím šel od počátku 19. století rozvoj vědy a techniky, přičemž další vývoj ukázal především význam železnice a telegrafu. Cílem Vojtěcha Szajkó je rozbít tradiční pohled na jedno období vojenských dějin a v tomto směru klade autor důraz právě na vliv železnice, jejíž rozšíření podle jeho slov fatálně proměnilo způsob vedení války.

V úvodních pasážích Vojtěch Szajkó přibližuje poměry doby předbřeznové, čímž krátce vysvětluje i volbu chronologického rámce. Konstatuje totiž relativně pozdní zájem rakouské armády o technologické novinky, jenž se více projevuje až za vlády císaře Ferdinanda I. Za důvod autor pokládá dlouhé mírové období po skončení napoleonských válek. Ve vztahu k druhému pólu pak předešleme, že výklad Szajkó záměrně ukončil před vypuknutím první světové války, kterou pokládá za téma sui generis. S čímž lze souhlasit.  

I v dalších pasážích postupuje Szajkó chronologicky, nadále také platí, že z geografického pohledu se soustředí primárně na Předlitavsko – s obzvláštním důrazem na české země. V duchu úvodních proklamací hraje prim zájem o železnici. Autor téma pojímá v žádoucím kontextu, představuje tedy historii budování železničních tratí v Rakousku, přibližuje proměnu zájmu státu a armády (akcentuje vliv kladného mínění Josefa Václava Radeckého z Radče)  v této otázce, až po výkladu o železnici následuje pojednání věnované poště a telegrafu. Pozitivní je, že autor se dobře orientuje v technicistním rozměru studované problematiky, jeho text však neopomíjí ani faktor lidský a tak čtenáře seznamuje i s osobnostmi, které se na vývoji v 19. století tak či onak podepsaly. Na zavádění technologických novinek měla nemalý vliv státní byrokracie, proto Vojtěch Szajkó nerezignoval ani na popis organizace aparátu státní správy a jeho proměnám v pojednávaném období. Pro úplnost kontextu také přibližuje průběh a důsledky ozbrojených konfliktů dané doby. 

Klíčovou kapitolu představuje období revolučních i válečných let 1848–1849. Byly to právě tehdejší válečné události, které ukázaly potřebu rychlého transportu vojenských sil a tedy i význam železnice, která – jak autor poukazuje – se ukázala být nejen rychlejší, ale také levnější, čímž si otevřela cestu k „srdci“ státního aparátu. Výklad funkčním způsobem doprovází rozličná vyobrazení a především mapy, které se ukazují být integrální (a cennou) součástí líčení. Následně se Vojtěch Szajkó zabývá důležitým, avšak obvykle spíše opomíjeným rokem 1850, kdy málem došlo k válce mezi Rakouskem a Pruskem. Právě tyto zkušenosti vedly k dalšímu plánování rozvoje železniční sítě v monarchii, a to prizmatem jejího vojenského využití. To se mělo ukázat už během italské kampaně v roce 1859 a především pak v roce 1866.

Období neoabsolutismu let 1851–1860 autor hodnotí (logicky z optiky svého tématu) jako dobu promyšlené státní hospodářské politiky, kdy stát dokonce podporoval soukromé podnikání, rušil celní hranice (s Uhrami) a odstraňoval řadu vývozních a dovozních omezení. Vznikaly banky, byl vydán liberálnější živnostenský řád a obchodní zákoník. To vše se promítlo i na rozvoji dopravních a komunikačních prostředků v Rakousku. Po roce 1858 tak nastupuje tzv. druhá éra soukromé železnice, byť zde je třeba vzít v potaz faktor nedobrého stavu státních financí, které např. vedly k prodeji státních drah, budovaných od roku 1841. Jak Szajkó zdůrazňuje, během 50. let 19. století přestala být železniční doprava atrakcí a stala se klíčovým hospodářským faktorem a i armáda začala drah využívat jinak, než jen jako transportu na bojiště. Na počátek 50. let 19. století lze také klást počátky využívání polního telegrafu – jeho význam jako plně ukázala Krymská válka z let 1853–1856 – v téže době se i v rakouské armádě objevují snahy o sestavení telegrafních jednotek.

Samostatnou kapitolu představují války z let 1859 a 1866. Zvláště prusko-rakouská válka je obecně vnímána jako válka, kde technologické inovace, Dreyseho zadovkou počínaje a schopností využít železnici k transportu armády konče, rozhodly konflikt ve prospěch Pruska. Také Vojtěch Szajkó věnuje horkému létu 1866 podrobnou pozornost. Konstatuje, že možností železnice tehdy využilo více Prusko (přínosný je poukaz na zužitkování zkušeností z americké občanské války), zatímco na straně rakouské byla železnice využívána spíše k transportu zraněných, než k dopravě polní armády. Válka z roku 1866 tak podle autora znovu ukázala všechny vojenské i strategické nedostatky železniční sítě rakouského monarchie, třebaže tratě byly po technické stránce dobře vybaveny. Přesto byla výkonnost rakouských drah při přepravě velkých armád (přes 200 000 mužů, nasazených na Severním bojišti) chabá. Autor také akcentuje absenci speciálních vojenských útvarů ve vztahu k železnici i komunikační službě. Na druhou stranu, telegraf sehrál v roce 1866 výraznou na italském bojišti, zvláště v námořních střetech. Na to vše reagoval další rozvoj železniční sítě po roce 1866. Ještě horší však byl v okamžiku války s Pruskem (a Itálií) stav polní telegrafie.

Poslední kapitola pak přináší přehled vývoje na poli dopravy a komunikace v Rakousko-Uhersku do vypuknutí první světové války. Vojtěch Szajkó přibližuje agendu úřadů, které se problematikou zabývaly, představuje legislativu i její uplatňování, relativně podrobně se věnuje klíčovému tématu kooperace státu, armády a soukromého sektoru, což se v 50. a 60. letech ukázalo být kruciálním faktorem. Výrazným zásahem do poměrů byla i státoprávní proměna monarchie po roce 1867, po stránce ekonomické pak svou roli sehrála hospodářská krize po roce 1873. Lze konstatovat, že výsledek proher z let 1859 a 1866 tedy přinesl paradoxně své pozdní ovoce. Až do první světové války si rakouská armáda udržela zásadní roli při plánování a budování železniční sítě, což se projevilo zvláště na Balkáně. Kniha nepostrádá obligátní seznam použitých pramenů a literatury, s ohledem na informační bohatství textu by byl vedle jmenného užitečný také místního a patrně i věcný rejstřík.

Kniha Vojtěcha Szajkó představuje nepochybně vítané obohacení domácí historiografie vojenství. Práce znovu obrací pozornost k opomíjenému tématu (zájem o techniku je doménou spíše moderních dějin vojenství), její autor předložil text erudovaný, informačně bohatý, ukotvený v širokých souvislostech, přesto však přehledně koncipovaný, aniž by se (až na výjimky) utápěl v detailu. Lze proto jen doufat, že Vojtěch Szajkó tímto s tématem nekončí, ostatně sám v závěru knihy upozorňuje na otázky, k jejichž řešení v přítomné práci nebyl prostor a kterých přitom není málo.