Otec válečných hrobů z roku 1866

Dvořák, J.: Jan Nepomuk Steinský, otec válečných hrobů z roku 1866. Vydáno vlastním nákladem, Hradec Králové 2011, 238 str.

Předkládaná kniha si klade za cíl představit nejširší čtenářské obci osobnost a dílo Jana Nepomuka Steinského (1848-1922), zakladatele Komitétu pro udržování pomníků na bojišti královéhradeckém, jenž pod pozměněným názvem Komitét pro udržování památek z války 1866 působí dodnes. Sama postava jeho zakladatele je však i přes nespornou popularitu prusko-rakouské války mimo okruh členstva Komitétu v podstatě zapomenuta. Snaha změnit tuto tristní situaci pak byla motivací k činu i pro samotného autora.

Knihu otevírá úvod, v němž Jaroslav Dvořák, dlouholetý zájemce o problematiku války 1866 a autor několika studií k danému tématu, shrnuje svou nelehnou cestu za poznáním Steinského osobnosti i problémy, na něž při práci narážel a jež byl nucen řešit. Po osobně laděném prologu, který mimo jiné líčí odhalení pomníku na paměť Steinského před budovou Památníku bitvy na Chlumu 1866, spravovaným Muzeem východních Čech v Hradci Králové, roku 2003, následuje první obsáhlejší kapitola, příznačně nazvaná „Zapomenutý muž.“ V ní Jaroslav Dvořák představuje dílo svých předchůdců, kteří již dříve o Janu Steinském pojednali, a hodnotí přínos i limity jednotlivých zpracování. Shrnuje, že podstatnější portréty Jana Nepomuka Steinského pocházejí ještě z počátku 20. století. Významný je především jeho poukaz na skutečnost, že již relativně záhy po smrti Jana Nepomuka Steinského, tj. v první polovině 20. století, vzpomínka na jeho osobu upadala a jednotlivé práce o něm tak začaly být zanášeny řadou omylů a chyb. Uvedení těchto dezinterpretací na pravou míru sám autor považuje za nejdůležitější výsledek své práce.

Dvořák ve svém z logiky věci přísně chronologickém postupu nejprve líčí ranou část Steinského života, spjatou s životem ve východočeských Smiřicích a Jaroměři, kde si odbyl školní docházku. K této kapitole Steinského života má Dvořák jen minimum informací, snaží se tedy doplnit i širší historii rodiny Steinských a vykreslit tak, z jakých poměrů Jan Nepomuk pocházel. Klíčovou událostí Steinského života – a přirozeně tedy i Dvořákovy biografie – se ovšem stala prusko-rakouská válka, jež vypukla v červnu roku 1866. Steinský, který v té době studoval obchodní školu ve Vídni, vstoupil jako dobrovolník do rakouské armády a těsně před vypuknutím války dosáhl hodnosti svobodníka. V klíčové bitvě u Hradce Králové dne 3. července byl v krvavých bojích o les Svíb těžce raněn. Následkem tohoto zranění byla nakonec ztráta pravé paže. Jaroslav Dvořák poměrně přesvědčivě spekuluje, že právě toto zranění a celý válečný zážitek osmnáctiletého Steinského velmi silně ovlivnil a předznamenal tak jeho snahu, aby krveprolití roku 1866 nebyla zapomenuto.

Po skončení války byla Steinskému přiznána rakouským státem invalidní penze vojenského vysloužilce. Jan Nepomuk Steinský pak nějaký čas pobýval v invalidovně, zřízené tzv. Strozziho nadací, v Hořicích v Podkrkonoší. Zde se dle všeho seznámil s dalším veteránem prusko-rakouské války, majitelem náchodského panství, princem Schaumburg-Lippe. Vilém ze Schaumburg-Lippe, který významně podporoval různé veteránské vojenské spolky, nejprve Steinského zaměstnal, díky čemuž se nadále rozvíjely jejich vzájemné kontakty. Princ Vilém představoval ve Steinského životě důležitou osobu a posléze se vedle něho stal další stěžejní osobností vznikajícího Komitétu, kde až do své smrti působil jako jeho protektor. V princových službách Jan Steinský působil až do roku 1872, kdy dosáhl zrušené svého stavu vysloužilce a i přes svůj handicap vstoupil do nově se formující rakouské zeměbrany. Sloužil nejprve v Trutnově a posléze v Hradci Králové, tedy opět v bezprostřední blízkosti bitevních polí horkého léta 1866. Jaroslav Dvořák v knize cituje několik dokumentů, z nichž vysvítá Steinského silný emocionální vztah k už uvadajícím památkám na válku, jíž se účastnil a jež ho tolik poznamenala.

Nejobsáhlejší kapitola je tak věnována samotnému vzniku Komitétu pro udržování pomníků na bojišti královéhradeckém roku 1888 a Steinského působení v jeho čele (tj. rozmezí let 1888-1911). Toto období představuje bezpochyby nejvýznamnější etapu Steinského života a nelze se tedy divit, že jí Jaroslav Dvořák věnuje takovou pozornost. V duchu teze, že v daném období platila rovnice Jan Nepomuk Steinský rovná se komitét a komitét rovná se Jan Nepomuk Steinský, sleduje Dvořák činnost komitétu rok po roce a vyzbrojen detailní znalostí prostředí představuje počátky péče o funerální památky na padlé v prusko-rakouské válce. Tato pasáž je hojně doprovázena citací dobových dokumentů i obrazovou dokumentací v případě jednotlivých pomníků.      

V poslední kapitole Jaroslav Dvořák shrnuje osudy Jana Nepomuka Steinského poté, co se vzdal funkce v komitétu a odešel z veřejného života, aby dožil v hořické a posléze karlínské invalidovně. Epilog pak představuje autorova osobní vzpomínka na zřízení nového pomníku na Steinského hrobě na pražských Olšanských hřbitovech v roce 2008, čímž se současný komitét při výročí svého zřízení symbolicky přihlásit ke svému zakladateli. Jako přílohy kniha obsahuje také přehlednou tabulku, zachycující jmenné obsazení funkcí v komitétu v letech 1888-1911, chronologické shrnutí Steinského životních dat, přepis stanov Komitétu pro udržování pomníků na bojišti královéhradeckém z roku 1892 a jmenný soupis jeho členů k roku 1899. Nechybí ani soupis použitých zdrojů. S ohledem na svůj popularizační charakter kniha neobsahuje odborný poznámkový aparát, hlavní text je však doprovázen bohatými vysvětlivkami.  

Knihu jako takovou je nutno jednoznačně přivítat. Osoba Jana Nepomuka Steinského je skutečně – navzdory své proslulosti během života, jak Jaroslav Dvořák na více místech své knihy dokládá – dnes již povětšinou zapomenuta a „otec válečných hrobů z roku 1866“ si připomenutí s ohledem na svůj zajímavý život a především dílo, které vykonal, bezesporu zaslouží. Dvořákova kniha je proto veskrze potřebným příspěvkem nejen k dějinám východních Čech, vlastního komitétu či širší problematiky prusko-rakouské války, ale také k dějinám památkové péče a spolkového hnutí přelomu 19. a 20. století obecně. Právě v tomto ohledu překračuje titul o Steinském úzké regionální hranice. Kladem knihy je nejen fakt, že přináší ucelený monografický portrét Jana Nepomuka Steinského, ale i to, že k předmětu svého studia přistupuje kriticky a opravuje řadu zažitých omylů. Z textu knihy je patrné, že Jaroslav Dvořák se práce na ní zhostil s obdivuhodným entusiasmem. Ocenit je třeba mimo jiné jistě nelehkou snahu doplnit čtenáři v rámci vysvětlivek informace o osobách, místech i událostech zmíněných v hlavním textu. 

Bohužel, ne všechno je však možné označit za zdařilé. Jako nepatřičný hodnotím přespříliš emotivní úvod a autorovu tendenci k osobním polemikám. Po mém soudu toto do odborné, byť populárně zaměřené práce nepatří. Daní za vydání vlastním nákladem je také nepříliš uspokojivá redakční práce s textem, který vykazuje některé nedostatky gramatické, relativně hojné překlepy a občasnou stylistickou neobratnost. S tím se pojí i očividná potřeba jistého redakčního vedení, které by nahradilo nedostatek autocenzury. Autor má totiž tendenci rozbíhat se do přílišné šíře a hovořit o aspektech s tématem jen volně spojených, což je ne vždy ku prospěchu celku. Výsledný text se tak stává místy zbytečně složitým a klade na čtenáře zvýšené nároky stran sledování výkladu. Textu nejsou přínosem ani relativně časté subjektivně laděné vsuvky autora, vedenou snahou o aktualizaci tématu. Na vrub absence odborného historického vzdělání spadá i diskutabilní fakt autorových zásahů do citovaných textů dle zásad současné ortografie (byť na to v textu vždy upozorňuje). Výhrady tohoto typu tedy výsledný dojem z publikace poněkud kazí, nedosahují ovšem takového rázu, aby převážily nad pozitivy. Soudím, že nikdo, kdo by se v budoucnu zabýval osobou Jana Nepomuka Steinského či tématy s jeho životem a činy spjatými, nebude moci publikaci Jaroslava Dvořáka opomenout. I přes úctyhodný Dvořákův výkon zde badatelský prostor jistě zůstává.