Motivace, morálka a mužnost českých vojáků Velké války

Jiří Hutečka: Muži proti ohni. Motivace, morálka a mužnost českých vojáků Velké války 1914-1918

Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2016, 272 s. ISBN 978-80-7422-371-6

Jméno Jiřího Hutečky, působícího dnes na Historickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, není zájemcům o dějiny války a vojenství neznámým. Hutečka zaujal již svou knižní prvotinou, věnovanou analýze mýtu jižanského generála Roberta Edwarda Lee, pozitivních ohlasů se dočkala také jeho interpretace americké občanské války.[1] V posledních letech však Jiří Hutečka obrátil svou pozornost od války severu proti jihu k historii první světové války a tohoto tématu se přidržuje i aktuální monografie. Její poněkud tajnosnubný název je záměrným odkazem na klasickou práci Samuela L. A. Marschalla Men Against Fire: The Problem of Battle Command in Future War z roku 1947.

Úvod Hutečkovy monografie se nese v duchu obligátního historiografického ohlédnutí a definování vlastních cílů i metod, jimiž jich hodlá autor dosáhnout. Autor akcentuje nárůst pozornosti, který byl tématu Velké války v souvislosti se stým výročím jejího vypuknutí věnován, správně konstatuje ale, že i přesto česká historiografie neopustila svou komfortní zónu tradičního pojetí, soustředícího se na popis vojenských, politických a hospodářských aspektů. Jiří Hutečka se dále hlásí k tzv. sporu o českého vojáka za Velké války, otevřený knihou Josefa Fučíka, rehabilitující na příkladu pražského 28. pěšího pluku české vojáky v c. k. uniformě.[2] Tento spor dle Hutečkova soudu zůstává až tragicky stejný jako v době první československé republiky, přičemž se Hutečka pozastavuje nad tím, že i v současnosti cítí část historiků potřebu vymezovat se v diskusi z pozice „národních a republikánských.“ Jiří Hutečka za klíčovou součást problému nepokládá pouze stranickou angažovanost toho či onoho historika, ale samotný problém pramenů, resp. české memorie na světovou válku. Ta byla fatálně ovlivněna vznikem Československé republiky, kdy se dominantním diskurzem přirozeně stala legionářská interpretace. Mimo oficiální paměť se tak ocitla jak válečná zkušenost většiny českých mužů kteří roky 1914-1918 absolvovali v císařské uniformě, ale také válečná zkušenost národnostních menšin, upozorňuje Hutečka. Legionářský diskurz, jenž se stal tabu po roce 1948, znovu oživl v 90. letech 20. století. Na něj tak nutně reagovala memorie bývalých c. k. vojáků a tak se ještě za první republiky zrodil mýtus „švejkovského“ pasivního odporu proti mocnářství a bourání monarchie zevnitř. Už úvodní tyto úvahy, zcela vybočující z rámce obvyklé narace domácí literatury o první světové válce, předznamenávají osvěžující inovativnost Hutečkova přístupu k problematice.

Hutečkovou ambicí je přispět k tématu aplikací teoretických a metodologických postupů, které tvoří pevnou součást výzbroje zahraničního vojenskohistorického dějepisectví, a rozšířit tak optiku domácí historiografie. Funkční koncept Jiří Hutečka nalezl v přístupech gender studies, konkrétně studia maskulinity.[3] Už sama tato slova představují v hájemství českých rigidních dějin vojenství revoluci, ne-li nemístné kacířství. Hutečkova optika má však svou logiku. Jak autor zdůrazňuje, český účastník bojů Velké války byl doposud studován primárně jako Čech, sekundárně jako voják, nebyl však nahlížen z hlediska identity muže. Fenomén války je však právě s mužností, její definicí a prožíváním bytostně spjat, přičemž má dopad nejen na bojující muže, ale na společnost jako celek. Odtud vychází Hutečkou kladené otázky jak čeští vojáci (v rakousko-uherských uniformách) prožívali svou maskulinitu a její proměny ve stínu války? Jak se mobilizace, služba v armádě a život na frontě vztahovaly k sebepojetí sebe sama coby muže? Co to znamenalo být mužem ve válce (ale i v zázemí!) a jak tento faktor ovlivňoval chování, postoje, pocity a morálku českých mužů? Vedle konceptu gender studies nachází Jiří Hutečka oporu ve studii Johna Lynna, který podnětným způsobem tematizoval a kategorizoval motivaci vojáků francouzské revoluční armády v letech 1791-1794. Odpověď na kladené otázky hledá Hutečka primárně v tzv. pramenech osobní povahy, tj. denících, dopisech a memoáry. Je si přitom vědom řady jejich úskalí, v první řadě vlivu cenzury či autocenzury u pramenů vzniklých ještě během války i možnosti úpravy s odstupem psaných pamětí v soulad s dominantním republikánským diskurzem.    

Knihu její autor rozdělil podle tematického klíče. V první kapitole tak pojednání o vnímání mobilizace a jejím vlivu na chápání mužnosti. Jiří Hutečka konstatuje, že vypuknutí války rozdělilo společnost na muže odcházející na frontu a zbytek, který zůstal doma, v zázemí. To se však netýkalo jen dětí, žen a starců, ale i mužů, kteří byli buď neschopni služby, anebo byli třeba pro fungování provozu státu, např. ve válečném průmyslu. Pokud ovšem ideál představoval muž rukující do války, jak tuto skutečnost prožíval muž, jenž byl z válečné mašinerie vydělen? Jiří Hutečka zdůrazňuje, že ideál muže – vojáka nepropagoval pouze stát, ale že tento vzor byl vlivem všeobecné vojenské služby (od roku 1868), školy a v neposlední řadě i rodiny dávno ukotven v myslích společnosti. Tak autor vysvětluje skutečnost, proč čeští muži podstupovali mobilizaci v poklidu a spořádaně, byť nikoliv s nadšením. Bylo to právě vlivem společenského tlaku a chápání vojenské zkušenosti jako svého druhu přechodového rituálu, který patří k životu muže. Naopak s poklidným narukováním si často nevěděla rady „ideologicky“ zabarvená literatura. Proměna ideálu vojenské mužnosti po roce 1918 spjaté s legiemi, která klidné rukování ztotožnila se zbabělostí, znamenala další krizi maskulinity pro ty, kteří si traumatem světové války prošli. Čímž se dále rozvíraly nůžky mezi podobami válečné zkušenosti a znesnadňovalo se vzájemné porozumění, jehož důsledky vidíme v literatuře dodnes. Už v tomto místě tak vysvítá (vedle Lynnovy kategorizace motivace vojáka) nosnost Hutečkovy genderové optiky, jež umožňuje klást relevantní otázky, prohlubující stávající poznání. Hutečka v pramenech české provenience nenalezl explicitní motivaci rukujícího vojáka v podobě touhy po dobrodružství či vymanění se ze soudobých sociálních pout, jak to popisuje především anglosaská literatura, byť jisté náznaky se i v domácích pramenech objevují. A zcela absentuje Lynnova motivace v podobě profitu z války. Naopak řada mužů těžce nesla nucené opuštění své role živitele rodiny.

Druhý zastřešujícím tématem je problematika válečné každodennosti. Zvláště plastický obraz podle Jiřího Hutečky skýtají prameny, psané průběžně. Z nich vysvítá, že prvotní poslušnost a naděje na brzký konec střídala deziluze a zklamání z toho, že válka není taková, jak byla prezentována, což ústilo v sebezapření, vyčerpání a nakonec zoufalství a vztek. Rozčarováním z toho, že poziční, resp. zákopová válka, vedená moderními zbraněmi a moderním způsobem, což ostře kontrastovalo s ideálem vojenského hrdinství a tedy i mužnosti, Jiří Hutečka vysvětluje, jak je možné, že disciplinovaný nástup na frontu skončil revoltou proti monarchii. Zde se Jiří Hutečka vypořádá s nekriticky přejímaným legionářskou mýtologií a konstatuje, že formujícím faktorem nebyla ani tak touha po samostatnosti či dokonce republice, ale často především únava z války a postupem času všudypřítomná nouze a bída. Analýzou pamětních pramenů Jiří Hutečka dostal tristní obraz zploštělého života na frontě. Ze vzpomínek vojáků až překvapivě mizí strach o život, který se stal tak všudypřítomným, až zevšedněl a byl nahrazen lhostejností a fatalismem. Naopak jako hlavní potřeba vysvítá jídlo, teplo a sucho, do pozadí ustupuje erotično, hlavním atributem luxusu se stává tabák. Zajímavým tématem je válečná sexualita. Jiří Hutečka konstatuje, že toto téma je ve vzpomínkách vojáků zjevně upozaděno. Zcela tabu je pro pamětníky otázka homosexuality, v zásadě i autoerotika, naopak otevřeně vzpomínky vojáků vypovídají o prostituci. Tato tvář válečné každodennosti nabývá na významu, uvědomíme-li si, že ve válce byla sexualita věcí velmi veřejnou – což ale kontrastovalo s tím, nač byla značná část mužů zvyklá z domova. Dalším tématem válečné každodennosti, který lze tematizovat prostřednictvím genderové optiky, je vztah vojáka s ženou ošetřovatelkou. Jiří Hutečka nalézá v pramenech zdánlivý paradox, kdy je přítomnost ženy coby zdravotnice vnímán pozitivně, ale také negativně jako zásah cizorodého elementu, který nepatří do maskulinního prostředí fronty a vnáší do něj nejistotu, a do i prostřednictvím sexuálního náboje.

Nabízejícím tematickým okruhem, který nemohl Jiří Hutečka opomenout, je rovina válečného kamarádství, faktor dostatečně známý už z románů E. M. Remarquea. Tělesná blízkost cizích mužů, jedna zda v kasárnách, ve vlacích při cestě na frontu nebo v zákopech, byla pro vojáky většinou novou zkušeností. Reakcí se stalo přijetí této skutečnosti prostřednictvím transformace v mužnou pospolitost, ve válečné kamarádství. To umožnilo vojáků jak zastřít obavy z homoerotických styků, tak novou zkušenost s potřebou zastat práce, tradičně chápané jako ženské (práce v kuchyni, praní či spravování šatstva), a to bez toho, aby bylo dotčeno chápání sebe sama jako muže. V neposlední řadě tato vazba umožnila prožívání emocí, která válečná každodennost přinášela, které se ale dle dobového ideálu nehodily k prožívání na veřejnosti. Příkladem pars pro toto budiž pláč. Pokud byl při odvodu pláč zapovězen, na frontě už se málokdo stydí za slzy, prolité za padlého kamaráda. Zvláštní pozornost věnuje Jiří Hutečka vnímání autorit. I to souvisí s rolí válečného kamarádství.  Na jedné straně oficiální armádní linie ostře rozdělovala mezi důstojníky a mužstvem, v průběhu pobytu na frontě však tato linie ustupovala do pozadí a z jednotek se stávaly skutečné organismy bez ohledu na třídní původ, sociální zařazení a do jisté míry i pozici ve vojenské hierarchii. Jiří Hutečka dokládá že hlavní kvalitou respektovaného důstojníka či poddůstojníka byla v očích mužstva jeho péče o podřízené. Odtud se odvíjelo i takřka všeobjímající negativní hodnocení štábních důstojníků bez frontové zkušenosti. Dalším faktorem byla skutečnost, že válka mnohdy převrátila role, na které bylo lidé zvyklý. Tak např. sociálně vysoce postavený muž zaujal ve vojenské hierarchii místo zcela na konci či naopak ostrakizovaný člen společnosti se vyšvihl nad mohovitější a společensky uznávanější. I to bylo samozřejmě zdrojem konfliktů, jak vnitřních, tak vzájemných mezi lidmi. Zajímavé je, že jako ceněný atribut důstojníka v pamětech český vojáků vystupuje faktor demonstrace češství. To má souvislost s tím, že během prvních let války padla nemalá část starého důstojnického sboru, který ještě cítil supranacionálně, rakousky. Ztráty však již byly doplňovány důstojníky poznamenanými nacionální ideologií, což vedlo ke střetům mezi Čechy, Němci a Maďary. Třebaže čeští vojáci nebyli méně odvážní či spolehliví, říká Hutečka, nedůvěra německého velení vůči Čechům existovala a projevovala se více či méně skrytou šikanou, což ve výsledku vedlo jen k pocitu křivdy a ke ztrátě pocitu sounáležitosti u českých vojáků. Hutečka z pramenů dokládá, že obzvláště úkorně bylo vnímáno jakékoliv zpochybňování mužnosti Čechů ze strany Němců a Maďarů, což kontrastuje se zpětně psanými vzpomínkami, které často naopak dezerci prezentují jako boj proti Rakousku či ještě častěji hledají omluvu, proč nebyla dezerce možná.

Samostatnou kapitolu věnuje Jiří Hutečka vztahu vojáků k domovu. Nepřekvapí, že vzpomínka na domov a rodinu představovala hlavní oporu v těžkých časech na frontě. Přesto prameny ukazují, že vztah vojáků k zázemí měl dvě tváře. Představa domova tvořila kotvu v časech vymknutých z kloubů a zdroj naděje, na druhou stranu byla ale zdrojem obav. Počínaje strachu z nevěry až po pocit selhání v roli otce a strach o hmotné zabezpečení rodiny. Dovolená tak byla jak světlým okamžikem úniku z válečného běsnění, zároveň ale sledujeme Hutečkovým prostřednictvím i situace, když voják rád od rodiny utíkal zpátky na frontu, ať už z důvodu nesnesitelnosti hraní si na tradiční mírové role, či proto, aby nezatěžoval (zvláště v závěru války) strádající rodinu. Tak či onak bylo pomyšlení na domov zdrojem nelehkých emocí a ve výsledku s tím jak se válka prodlužovala i komplikací pro další bojové nasazení. Poslední tematický okruh, jemuž věnuje autor pozornost, je tím, který čtenář už ve vazbě na název čeká především, tedy reflexe bojového nasazení. Není třeba zdůrazňovat, že i k této kapitole Jiří Hutečka přistoupil jinak než je obvyklé. Obsahem není popis bojových operací, autor se soustředí na postižení vnímání války očima jejích aktérů. Ostatně sám konstatuje, že v pramenech nenalezl detailní reflexi válečných operací, samo zabíjení nepřátel bylo zjevně tabu, a to jak v pramenech psaných bezprostředně, tak v těch vzniklých s odstupem. Co je naopak časté, je snaha vyvinit se z účasti na krveprolití. Sám boj je často tematizován jako test mužnosti. Až překvapivě se v pramenech objevují popisy strachu i jeho překonávání. Zdrojem strachu nebyla jen smrt, ale možná ještě častěji zdánlivě pouhé zranění. I zde však Jiří Hutečka dokládá souvislost s kategorií maskulinity, protože tou hlavní obavou, v pramenech akcentovanou, je strach ze ztráty tělesné integrity a tím pádem i ztráta na mužnosti, zvláště po návratu do civilní reality. Téma, které Jiří Hutečka naopak opomíjí, a to záměrně, je otázka zkušenosti zajetí. Na tento okruh autor rezignoval jak z důvodů prostorových, tak i proto, že dané téma má podle jeho soudu potenciál na samostatnou studii a problematika zajetí, resp. dezerce, by podle jeho mínění vedla k dalšímu štěpení linie válečného prožitku.

Kniha Jiřího Hutečky představu v rámci české historiografie první světové války či obecněji dějin vojenství nevšední práci. Autorovi se podařilo sepsat informačně bohatý text, který rozšiřuje náš vhled do problematiky válečného prožitku na polích Velké války. Ač Jiří Hutečka nepopisuje detailně masakry na Sommě, v Alpách, v Karpatech či haličských pláních, jeho text vykresluje obraz brutality světové války neméně silně. A to proto, že ji sledujeme očima bezprostředních aktérů, dokáže se vcítit do jejich pocitů, nadějí i strachů, a to zásluhou Hutečkova komentáře i celkové konceptualizace knihy možná lépe než tehdejší účastníci sami. Zvláště je třeba ocenit zvolenou metodologii. Jakkoliv se gender studies už i v českém prostředí staly známým pojmem, při pohledu na dosavadní produkci může neznalý čtenář snadno nabýt dojmu, že gender studies rovnají se dějinám žen. Jiří Hutečka záslužně vrací debatu ke kořenům a upozorňuje na význam studia maskulinity coby dějinného faktoru. Troufám si říci, že i ten největší skeptik po přečtení Hutečkových Mužů proti ohni přijme tento způsob kladení otázek jako relevantní, přinášející cenné výsledky. Identita mužnosti a její dobový ideál se v Hutečkově pojetí jeví být možná lepší klíčem k pochopení válečného prožitku na frontách (nejen) světové války, než častěji používaná optika národnostní. Jiřímu Hutečkovi tak lze jen pogratulovat ke zdařilé knize – a českým dějinám vojenství popřát, aby brzy následovali další podobní následovníci, kteří je vyvedou ze stávajícího metodologického ghetta.