Edice katalogu sbírky militarií ze zámku Opočno

JIRÁK, Matouš – JUNEK, Michal, Scheurerův lístkový katalog – opočenská sbírka zbraní. Kritický katalog, Praha: Národní památkový ústav 2017, 303 s. ISBN 978-80-7480-086-3

Sbírka militarií ze zámku Opočno patří vedle kolekcí z Hluboké nad Vltavou a Konopiště u Benešova k  nejznámějším souborům vojenských artefaktů ve správě Národního památkového ústavu. Předkládaná publikace však nepředstavuje obvyklý fotografický katalog opočenské sbírky, jak by se snad dalo očekávat. Autoři Matouš Jirák a Michal Junek nabízí badatelské veřejnosti počin zajímavější – rozhodli se totiž zpracovat kritickou edici původního lístkového katalogu opočenského militárního fundusu, který vyhotovil v první polovině 20. století Julius Ernst Scheurer. Na existenci tohoto pramene upozornil ve svém článku v roce 2005 historik a kurátor Krajského muzea východních Čech Ctirad Beneš, jinak však katalogu nebyla věnována soustavnější pozornost. To napravuje až předmětná kniha.   

V úvodní kapitole autoři nejprve stručně shrnují historii Opočna a jeho majitelů, včetně přiblížení architektonického vývoje sídla a obecně reprezentačních aktivit majitelů, kam spadá i sběratelská činnost. Zatímco o sběratelských aktivitách Trčků z Lípy se bohužel dochovalo s ohledem na ztráty archivu v 50. letech 19. století jen minimum dokladů, zásadní byla pro rozvoj opočenských sbírek činnost Colloredů, resp. Colloredo-Mannsfeldů, kteří drželi Opočno od roku 1635. Přínos tohoto rodu tak autoři důvodně charakterizují jako klíčový. První písemný doklad o opočenských zámeckých sbírkách militarií pochází z roku 1727. Důvod sepsání tohoto inventáře byl zcela pragmatický – byla jím potřeba ocenění opočenské kolekce. Soupis zahrnuje především lovecké zbraně a příslušenství, autoři se proto domnívají, že celek nebyl ještě nahlížen jako historická sbírka, ale jednalo se o užitné předměty. Matouš Jirák a Michal Junek dále konstatují, že ačkoliv příslušný fond Státního oblastního archivu v Zámrsku obsahuje i další (dílčí) soupisy z doby po roce 1727, ucelený seznam opočenských militarií a především lístkový katalog jsou až dílem Scheurerovým. Systematické budování zámeckých sbírek pak autoři spojují s léty 1895–1925, kdy Opočno vlastnil Josef Hieronymus Colloredo-Mannsfeld, cestovatel, bibliofil a sběratel. Právě z jeho podnětu patrně na Opočno přišel Julius Ernst Scheurer.

Představením Scheurerovy osoby a jeho lístkového katalogu opočenské zámecký sbírky militarií se zabývá druhá kapitola. Bohužel, hned v úvodu oba autoři přiznávají, že Scheurerův životopis je alespoň prozatím věcí nerealizovatelnou. Je známo jen tolik, že Julius Ernst Scheurer byl obchodník a sběratel starožitností. Jeho jméno je pak spojováno s katalogizací zbrojnic na rumunském zámku Peleš, rakouském zámku Sighartstein u Salzburgu a snad i zámku Konopiště. Na Opočně se dochoval Scheurerův portrét, na kterém je jako rok jeho smrti uvedeno datum 1937. Opočenskou sbírku militarií zpracovával Julius Scheurer v několika fázích v letech 1908–1914 a 1929–1933. Inventář dosáhl podle mínění autorů zřejmě počtu 2029 položek, lístkový katalog se však do dnešních časů nedochoval v úplnosti. Nejvyšší položku představuje číslo 2011 a celkem soubor obsahuje 1757 kartotéčních lístků. Podobu opočenských inventářů autoři podrobně přibližují a osvětlují i postup své práce při rekonstrukci Scheurerova schématu a přípravě edice. Jirákovi a Junkovi se podařilo blíže osvětlit genezi opočenského sbírkového fondu, vyvrací kupř. tradovaný názor, že kolekce byla budována během 19. století a počátkem 20. století již byla v zásadě hotova. Matouš Jirák a Michal Junek upozorňují, že inventáře z let 1908 a 1910 zahrnují pouze část položek a nárůst sbírky odráží ještě inventář z 30. let 20. století. Dále autoři poukazují na skutečnost, že Scheurerovy inventáře (kresby a mnohdy i popisy) skýtají informace o tehdejší instalaci sbírek. Srovnáním s originály pak byly odhaleny nepřesnosti ve Scheurerových kresbách, které Jirák a Junek vysvětlují tím, že ne vše Scheurer kreslil na místě, naopak mohl vycházet z přípravných náčrtků či fotografií z aukčních katalogů. Tuto svou hypotézu pak dokládají obrazovým doprovodem. I podle některých chybných popisů usuzují, že ne vše měl Julius Scheurer k dispozici k přímému zkoumání, čímž dále naznačují jak mohl vypadat systém práce na inventářích a jaké byly její limity. V pozdějších letech pak byla Scheurerova kartotéka doplňována a upravována. V neposlední řadě také autoři ve věci geneze opočenského militárního fondu upozorňují na limity soudobých účtů. Ty se sice v jistém počtu dochovaly, s ohledem na strohost záznamu však neumožňují konkrétnější identifikace sbírkových předmětů.

Následně Matouš Jirák a Michal Junek přibližují podobu opočenské sbírky militarií a historii její instalace. Její jádro je dnes uloženo ve dvou sálech, zajímavé je, že tzv. lovecký a rytířský sál byly k tomu účelu vyčleněny již v roce 1895 a od roku 1922 byly zpřístupněny i veřejnosti. Autoři dále ve stručnosti představují strukturu opočenské sbírky, sestávající se z široké chronologické, geografické i typové škály palných loveckých i vojenských zbraní a jejich příslušenství, mechanických střelných zbraní (samostřílů), chladných sečných i bodných zbraní, zbraní dřevcových (halapartny, sudlice, kúsy, partyzány, spontony, kopí) či úderných (palcáty, bojové sekery a kladiva). Součástí opočenské zbrojnice jsou přirozeně také zbroje, především z období 16. a 17. století. V neposlední řadě pak sbírka zámku Opočnu zahrnuje také předměty archeologického rázu, tedy ostruhy, podkovy, třmeny a dalších části koňských postrojů a různé pravěká a středověká militaria. Unikátem je římská přilba typu Weisenau z počátku našeho letopočtu. Pro případné badatele je podstatná informace, že k některým takovým předmětům je znám i dobový nálezový kontext. Ze sbírky jako takové autoři vyzdvihují v oblasti zbraní palných především lovecké pušky z dílen renomovaných zahraničních i domácích puškařů, v kategorie chladných zbraní pak lovecké tesáky a obsáhlou kolekci kordů 16.–19. století. Zastoupena je přirozeně i místní opočenská a blízká regionální zbrojařská výroba. Autoři upozorňují i na soubor zbraní a zbrojí mimoevropského původu, jakkoliv konstatují, že tato oblast nestála v centru zájmu sběratelské činnosti Colloredo-Mannsfeldů. Ve sbírce se tak objevují předměty thajské, barmské, indické, íránské, turecké, kavkazské, balkánské, japonské, egyptské, marocké, súdánské, korejské či japonské provenience, ale také zbraně z oblasti Tichomoří či severní Ameriky.

Gros knihy pak představuje předeslaná edice Scheurerova lístkového katalogu opočenské sbírky. Čítá, jak už bylo řečeno, přes 1700 inventárních položek, přičemž struktura záznamu zahrnuje (německojazyčně psaný) název, uložení a inventární číslo (jak původní ze Scheurerovy doby, pak moderní, pokud byl předmět ztotožněn), charakteristiku artefaktu, jeho bližší popis (je-li uveden), případně popis Scheurerem připojené ilustrace. Původní Scheurerovy údaje pak editoři doplňují o vlastní popis daného sbírkového předmětu, pokud to bylo ovšem možné. Textovou část edice doplňují moderní fotografie vybraných militarií. Samostatně pak stojí obrazová příloha, obsahující komparaci původních nákresů Julia Scheurera a moderních fotografií ztotožněných předmětů. Reprodukce Scheurerových katalogových karet společně s možností srovnání s originálem tedy skýtají hlubší vhled do stylu a dobového kontextu Scheurerovy práce. Doprovodný aparát knihy zahrnuje obligátní seznam použitých pramenů a literatury i relativně obsáhlé anglojazyčné resumé, včetně ukázky několika editovaných katalogových záznamů.

V souhrnu představuje kniha Matouše Jiráka a Michala Junka vizuálně a koncepčně zdařilý, odborně fundovaný a badatelsky přínosný počin. Přibližuje nejen historii a podobu významné opočenské sbírky militarií, ale především upozorňuje na cenný pramen, který zpřístupňuje dalšímu studiu. Kniha tak představuje jakýsi vstupní klíč k dalšímu badatelskému uchopení sbírky zbraní a zbrojí ze Státního zámku Opočnu a jako taková nepochybně přesahuje minimálně regionální hranice.