Paměť kláštera a města Třebíče
Rudolf Fišer: Třebíč. Paměť kláštera a města. Městské kulturní středisko Třebíč, Třebíč 2018, 127 s. ISBN 978-80-907226-1-3
Pro Rudolfa Fišera jsou taje třebíčské historie důvěrně známým hájemství, jak se mohli čtenáři přesvědčit již v řadě jeho předchozích knih a studií, věnovaných místnímu benediktinskému opatství či samotnému městu Třebíči i jeho památkám. Předmětnou knihu tak lze vnímat jako jakýsi svorník, pomyslně sklenující Fišerova oblíbené témata a završující tak v jistém slova smyslu jeho dosavadní práci. Cílem aktuální monografie je totiž podle autorových slov zprostředkovat čtenáři „nejstarší projevy historické paměti kláštera a města, včetně fary u sv. Martina“, což Rudolf Fišer pokládá ve srovnání s architektonickým a urbanistickým vývojem Třebíče za (širší veřejností) dosud opomíjené dědictví dlouhé historie města i opatství. S vědomím významu kolektivní paměti tak autor usiluje o to, aby současným zájemcům přiblížil, jak se v období 12.–18. století v Třebíči utvářelo zásluhou jednotlivých letopisců povědomí o historii města a jeho nejbližšího okolí a na jakých základech tak vznikala pouta místní komunity. Rudolf Fišer také osvětluje svou koncepci i samotný název knihy, když konstatuje, že tato linie historických prací o minulosti Třebíče začíná latinskými díly vzniklými v prostředí místního benediktinského kláštera a následně pokračuje v městském prostředí. Připouští, že se jedná o heterogenní soubor prací různého ideového a obsahového zaměření i stylistických kvalit, avšak vše podle jeho mínění spojuje snaha autorů zanechat své svědectví pro budoucí generace.
Úvodní kapitola seznamuje čtenáře s jednotlivými osobnosti třebíčské historiografie, kteří se ve středověku a raném novověku zabývali dějinami místního kláštera či města. Po tom to úvodu jim následně Rudolf Fišer věnuje podrobnou pozornost v samostatných kapitolách. V každé z nich přitom autor důsledně dodržuje shodnou strukturu výkladu. Nejprve představuje (dle možností daných prameny) autora a dobu, v níž žil a tvořil. Poté osvětluje okolnosti vzniku daného historického díla, které následně představuje podrobněji jak po stránce obsahu, tak po stránce dochování a uložení. Závěr každé kapitoly pak tvoří přepis či překlad daného pramene do (moderní) češtiny.
Počátky třebíčské historiografie jsou spjaty s místním benediktinským opatstvím. Zde byly podle předpokladů badatelů vedeny stručné letopisy, které posléze daly základ souvislému kronikářskému vyprávění, označovanému jako Annales monasterii Trebicensis či Annales Trebicense. Věc však komplikuje skutečnost, že toto podání se nedochovalo a jediným svědectvím o tomto prameni je známé dílo Mars Moravicus Tomáše Pešiny z Čechorodu. Tento fakt pak zapříčinil pochybnosti o reálné existenci klášterních letopisů, třebaže Pešina sám tomuto prameni přikládal velkou důležitost. Rudolf Fišer zdůrazňuje, že Pešina použil údajné třebíčské letopisy šedesátkrát a cítil potřebu na ně upozornit v úvodu svého díla. Autor se proto zasazuje o objektivnější a tedy i pozitivnější hodnocení Pešinova díla, přibližuje účel a styl jeho práce a vše usazuje do dobového kontextu. Tomáš Pešina se dle vlastních slov k třebíčskému prameni dostal v pernštejnském rodinném archivu a Rudolf Fišer v tomto ohledu upozorňuje na skutečnost, že Vilém z Pernštejna se stal roku 1490 zástavním držitelem někdejšího třebíčského klášterství. Autor připouští, že Pešina z třebíčských análů vybíral dle své potřeby, čímž je poznamenána jakákoliv úvaha o podobě původní předlohy, i přesto se však domnívá, že výsledkem může být cenné poučení o historické paměti Třebíče. Vyzývá proto ke kritickému rozboru Pešinova textu ve vztahu k třebíčské předloze, dosavadní pokusy přitom nepokládá za relevantní, resp. plně uspokojivé. Sám Rudolf Fišer se tedy staví za existenci třebíčské předlohy, o které předpokládá, že ji tvořilo několik generací benediktinských řeholníků, a to patrně od doby před polovinou 12. století až do roku 1468, kdy byl klášter doby vojsky Matyáše Korvína. Nepředpokládá ovšem, že toto sepisování bylo nutně kontinuální. Pro předpokládanou podobu třebíčských análů pak hledá analogii v tzv. letopisech hradišťsko-opatovických.
Dalším dílem, který v klášteře vznikl, tentokrát již bezpochyby, je opis Kosmovy Kroniky Čechů s rozsáhlou vsuvkou o založení třebíčského opatství. Předpokládá se, že opis byl pořízen počátkem 60. let 12. století, leč originál se také nezachoval. Znám je až jeho opis z pohusitské doby, který byl zařazen mezi další kronikářská díla. Rudolf Fišer popisuje genezi, osudy i obsah tohoto rukopisu i jeho dobový kontext. Zmiňuje úvahy o tom, že autorem opisu byl třebíčský mnich Naděj (latinsky Spes), původně řeholník z kláštera Hradisko u Olomouce, střízlivě však konstatuje, že tento názor nelze verifikovat a autora původního třebíčského rukopisu Kosmovy je tak třeba považovat za neznámého. Stěžejní pozornost autor věnuje přirozeně třebíčské vsuvce, které věnoval obsáhlou pozornost již ve svých starších prací. Tuto vsuvku Fišer pokládá za cenný doklad o založení třebíčského kláštera v letech 1101–1104, což ilustruje i soudobými politickými okolnostmi.
Po faktickém zániku opatství ve druhé polovině 15. století se udržování třebíčské místní historie přesunulo od benediktinských řeholníků do městského prostředí. Prvním takovým zástupcem městské society, který cítil potřebu se ohlédnout za dějinami Třebíče, byl ve druhé polovině 16. století městský písař Eliáš Střelka Náchodský. Bezprostředním podnětem pro Střelkovu práci se stala rekonstrukce městské věže v blízkosti farního kostela sv. Martina v letech 1572–1574, což je motiv, který se ve Fišerově líčení ještě několikrát vrátí. Při této příležitosti Eliáš Střelka sepsal městskou kroniku, přibližující dějiny Třebíče od počátků v raném středověku až po rok 1574. Ač Rudolf Fišer upozorňuje na kolísavou úroveň i věcnou správnost Střelkova díla s ohledem na jeho zdroje, zároveň jej po právu označuje za zakladatele tradice třebíčského městského dějepisectví. Střelkova kronika se bohužel nedochovala v autografu, ale je známa řada jejích opisů, což poukazuje na význam a vliv, jemuž se dílo těšilo.
Nedlouho po Eliáši Střelkovi, roku 1577, se chopil pera radní písař Jiřík Přemysl Prostějovský, aby (také při příležitosti opravy městské věže) sepsal dodatek ke Střelkově kronice, známý v literatuře jako tzv. appendix. V něm autor zachytil události čtyř let, v první řadě okolnosti požáru městské věže a její opravy, vedle toho pak reflektoval i širší dění v zemi, především nástup nového vladaře Rudolfa II. I toto dílo se dochovalo ve více opisech. Střelkova kronika se stala také inspirací pro anonymní kroniku, jež byla sepsána v prostředí třebíčské fary sv. Martina v polovině 17. století. Rudolf Fišer opatrně zvažuje, že jejím autorem mohl být roku 1651 nově příchozí farář Petr Vlok (Wlokeus), což je poslední událost, kterou text kroniky zachycuje. S ohledem na soudobé náboženské poměry v Třebíči pokládá Fišer za důvod vzniku farní kroniky potřebu reagovat z katolických pozic na starší kronikářské práce evangelických autorů, což indikuje i ostře protireformační slovník a rétorika díla. V tomto ohledu jeho autor sice převzal v základních obrysech kroniku Eliáše Střelky, kterou však doplňoval podle svého autorského záměru. Podoba textu naznačuje, že originál kroniky byl sepsán latinsky a do němčiny byl přeložen až na počátku 19. století při opisování.
Zhruba ve stejné době jako anonymní farní kronika vznikala kronika Jana Suchenia Novobydžovského, dokončená roku 1655 taktéž při příležitosti další opravy městské věže u farního kostela sv. Martina. Městský písař Suchenius (česky snad Suchý) evangelického vyznání zde v návaznosti na spis Jiříka Přemysla Prostějovského předložil obraz historie Třebíče v době třicetileté války. Zajímavé je, že s ohledem na dobové události, kdy i do Třebíče přicházela rekatolizace a sám Suchenius byl nucen z důvodu své víry opustit svůj úřední post, dikce jeho díla je zdrženlivá a jen občas vysvítá autorův světonázor na povrch, jak konstatoval Rudolf Fišer. Sucheniova kronika se nedochovala v originále, avšak je známa z několika opisů. Sucheniovu kroniku cíleně doplnil o události 50. a 60. let 17. století pamětní spis městského písaře Mikuláše Bisaty, již konvertovaného katolíka. Jedním z hlavních témat Bisatovy práce se stalo tehdejší vnímání turecké hrozby, o aktuálním průběhu rekatolizačních snah v Třebíči se autor zmiňuje jen obecně, ovšem dává si záležet na tom, aby demonstroval vlastní katolické smyšlení. Vlastním podnětem pro sepsání stručného díla, dnes známého z několika opisů, se stala rekonstrukce třebíčského hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice.
Autorem dalšího kronikářského sepsání, jemuž věnuje Rudolf Fišer svou pozornost, se stal původně z Plzně pocházející Jan Jakub Schelhorn, který přišel do Třebíče v 80. letech 17. století, přiženil se zde do vlivné místní rodiny a následně působil ve vedení města, v době psaní své kroniky jako druhý radní. I on přikročil k psaní historického díla pod vlivem opravy městské věže a rozšíření farního kostela sv. Martina, což bylo dokončeno roku 1715. Jak upozorňuje Rudolf Fišer, Schelhornova kronika je výjimečná v tom, že se skládá ze tří částí, psaných česky, německy a latinsky. Část německou a latinskou psal Schelhorn sám. V německé části pojednal o soudobých sporech města s vrchností i o neshodách v rámci valdštejnské rodiny, v latinský dodatek pak představuje jakýsi autoportrét pisatele. Část česká, kterou patrně Schelhorn nechal přepsat kancelistou, je nejobsáhlejší a přináší celou řadu informací a místním dění a i širších vnitropolitických a mezinárodních poměrech. Na rozdíl od jiných děl třebíčského místního dějepisectví nejsou opisy díla Jana Jakuba Schelhorna známy. Dění v Třebíči ve druhé polovině 17. století ilustrativně odráží také církevní historie Martina Josefa Matlocia. Autor, původem z Velkého Meziříčí, se v Třebíči usadil na sklonku 17. století a jako místní děkan se podílel na rekatolizaci města. Založil např. bratrstvo sv. Anny při farním kostele, jemuž předsedal. Při příležitosti stavby střechy věže při kostele sv. Martina v roce 1715, tedy ve stejné době jako Jan Jakub Schelhorn, pak Matlocius (česky snad Matlok či Matlák) sepsal spis, koncipovaný jako kronika třebíčské církve, v němž autor v duchu svého ideového zázemí prokazoval hluboké kořeny katolické víry v Třebíči. Dílo, dovedené do počátku 18. století, je v nejstarších pasážích závislé na Střelkově kronice, konstatuje Rudolf Fišer, vedle toho autor znal i práce Václava Hájka z Libočan, Bartoloměje Paprockého z Hlohol či Jana Františka Beckovského. Matlociova historie Třebíče se do dnešních dní dochovala v hypotetickém originále i několika dalších opisech. Také poslední dílo, kterým se Rudolf Fišer ve své knize zaobírá, vyšlo z církevního prostředí. Je jím spis blíže neznámého pátera Hilariona, vikáře kapucínského řádu v Třebíči. Text jeho pojednání, dovedený do roku 1502, je stručnou kompilací především kroniky Eliáše Střelky Náchodského, z níž páter Hilarion vybíral určité pasáže, které překládal do latiny. Jak ale upozorňuje Rudolf Fišer, Hilarionova kronika není pouhým Střelkovým překladem, ale promyšleným výběrem. Podnětem k sepsání díla byla prosba Dismase Josefa Ignáce Hoffera z Hofferu, podpísaře úřadu moravských zemských desk, který připravoval vlastní dílo o historii Moravy, němuž sháněl podklady. Hilarionovo podání vzniklo podle průvodního dopisu před srpnem roku 1727. Dochovalo se patrně v autografu a jednom dalším opise.
Ve stručném závěru pak Rudolf Fišer shrnuje dosažené poznatky o vývoji třebíčského lokálního dějepisectví v období 12.–18. století a formuluje vlastní náhled na fungování a význam fenoménu historické paměti. Jeho kniha je dále vybavena úsporným poznámkovým aparátem i soupisem použitých pramenů a literatury a především relativně početným obrazovým doprovodem, jemuž dobře slouží velkorysý velký formát knihy. Obsahuje také anglickojazyčné resumé a podrobný jmenný a místní rejstřík. Souhrnně je možno říci, že Rudolf Fišer předložil precizní, erudované, odborně přínosné, přitom však široce přístupné dílo, ve kterém nejen popsal vývoj třebíčského dějepisectví do počátku 18. století, ale také záslužně zpřístupnil tato díla, zasazená do náležitého kontextu, jako soubor veřejnosti, jak laické, tak odborné. Bezpochyby se mu tak podařilo důstojně naplnil cíl, který si v úvodu své práce předsevzal.