Ohlédnutí prof. Františka Šmahela

František Šmahel: Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty. Argo, Praha 2009, 534 s. ISBN 978-80-257-0160-7

Ku příležitosti 75. narozenin významného českého historika středověkých dějin, profesora Františka Šmahela vyšel péčí nakladatelství Argo soubor textů, různým způsobem spjatých s jubilantovým vědeckým životem. Předkládaný titul Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty tak rozšířil prestižní ediční řadu Historické myšlení jako její 48. svazek a je možné předeslat, že podstatu zmíněné edice naplňuje kniha měrou více než vrchovatou, což však znalce Šmahelova díla sotva překvapí.

Po stránce čistě fyzického členění se kniha dělí na čtyři autonomní oddíly: 1. Zaváté stopy? Souznění a jiskření, 2. Portréty a reprezentace, III. Vzpomínkové skizzy, IV. Personalia. Oddíl prvním přináší přetištěné recenze, které se tak či onak dotýkají historického díla Františka Šmahela. Jedná se buď o recenze na jeho vlastní práci, či naopak Šmahelovy recenze prací jiných kolegů. Namátkou tak před čtenářem defilují badatelské osobnosti typu Františka Grause, Josefa Macka, Jiřího Kejře, Ivana Hlaváčka, Jaroslava Mezníka, Josefa Války, Petra Čorneje či Howarda Kaminského, Alexandra Patschovského nebo Ferdinanda Seibta. Krom toho, že vybrané texty samy o sobě představují pro historika pozdního středověku historiografický materiál, reflektující paradigma a pnutí své doby, cenné jsou také drobné, osobně laděné medailonky přibližující toho kterého autora, jimiž František Šmahel uvozuje jednotlivé celky. Po tomto, především odborném úseku, následuje typově provázaný oddíl, který František Šmahel zasvětil vzpomínce na své kolegy, a to ve formě oslavných a blahopřejných medailonků či naopak nekrologů. I v těchto na první pohled nezáživních pasážích František Šmahel osvědčuje svůj rozhled a erudici, když se stává zasvěceným průvodcem po trendech zahraniční medievistiky, jak ukazuje např. v medailoncích Jacquesa Le Goffa, Jeana-Claudea Schmitta či Arona Jakovleviče Gureviče. Až v oddíle závěrečném se dostává pozornosti osobě Šmahela samého, přitom jen dosti skromnou formou. Po stručném životopise následuje kapitolka, v níž se František Šmahel zamýšlí nad vlastním dílem  a komentuje jej. Vrací se tak k různým tématům, která provázela a provází jeho život a pro obeznámeného čtenáře je občas velmi zajímavé sledovat, kterým okruhům badatelského zájmu přisuzuje Šmahel sám jakou pozornost. Pro každého, kdo se ve své odborné práci jakkoliv dotkne epochy stárnoucího středověku, pak bude bezpochyby neocenitelnou pomůckou na závěr knihy zařazená kompletní bibliografie prací Františka Šmahela, zahrnující léta 1956-2009.        

Anotovaná kniha tedy představuje vítané obohacení domácí produkce k dějinám dějepisectví jako takového. Bilanční kniha Františka Šmahela není jen výpovědí o osobě svého autora, ale svým širším kontextem tvoří dějepis nejen uplynulých 50 let historické vědy domácí, ale i mezinárodní husitologie. A jako taková bude publikace jistě vítaným poučením pro všechny zájemce o dějiny medievistiky, resp. vědy obecně. Odhlédneme-li od zmiňované historiografické hodnoty knihy, za nejpřínosnější část je třeba označit oddíl první, který by šlo chápat jako jakousi „učebnici“ umění psát recenze. Coby jeden příklad za všechny uveďme např. recenze Šmahelova kolosálního čtyřsvazkového díla o husitské revoluci z pera Jaroslava Mezníka a Petra Čorneje. Mnohé patrně dnes překvapí, že toto nepochybně úctyhodné dílo nebylo ve své době přijato zcela bez výhrad. Přitom jsou (nejen) tyto texty výtečnou ukázkou toho, o co v daném žánru jde. A sice nikoliv o to nesmiřitelně pranýřovat kolegovy chyby a přehlédnutí, jak jsme toho bohužel často na stránkách odborného tisku svědky, ale kriticky, leč s pochopením pro náročnou práci, ocenit odvedený výkon a upozornit na přehlédnutí, omyly a nedostatky, potažmo poukázat kam může směřovat další badatelské úsilí. Podobných vhodných ukázek tohoto specifického „ars scribendi“ obsahuje Šmahelova kniha ovšem povícero.

Co říci závěrem? V úvodu knihy František Šmahel rozjímá na tím, kdo stvořil středověk a dochází k závěru, že historici sami svými pracemi, byť každý jen střípek, pouhý zlomek celku. Předkládaná kniha v tomto duchu ilustruje víc než vhodně, jaké množství střípků do mozaiky obrazu středověku přidal František Šmahel.