Paměti Miloše Trapla

Miloš Trapl: Můj život s historií. Knižnice Paměť UP, svazek 5, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2014, 230 s. ISBN 978-80-244-4046-0.

Kniha, jejímž autorem je emeritní profesor katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Miloš Trapl s příznačným názvem Můj život s historií vychází neméně signifikantně s ediční řadě Paměť UP jako její pátý svazek. Profesor Trapl letos oslavil významné jubileum, ke kterému si (s drobným předstihem) sám nadělil dárek: ohlédnutí za svým životem a svým způsobem i ohlédnutí za dějinami domácího dějepisectví, jehož je autor význačným reprezentantem.

Miloš Trapl v sobě nezapře historika a začíná své vzpomínky představením svých kořenů. Čtenář se tak dozvídá o původu rodu Traplů, jsou mu představeni autorovi rodiče a rodinné zázemí, které Miloše Trapla výrazně ovlivnilo: otec Miloslav Trapl byl také významný sociolog a historik, náležející z zakladatelským osobnostem Univerzity Palackého; zároveň stojí i u kořenů předmětné knihy, neboť Miloš Trapl měl před sebou jako memento otcovy memoáry, které zůstaly torzem. Miloš Trapl dále vzpomíná na léta své školní docházky ve stínu okupace a druhé světové války a zde poprvé čtenář pochopí, jak výstižný onen zdánlivě prostý název Můj život s historií je. Vzpomínky osobní se tak prolínají s tzv. velkými dějinami – po okupaci nadchází vítězný únor roku 1948, který Miloš Trapl dle svých slov intenzivně prožíval. Pro studenty i absolventy Univerzity Palackého, kteří měli tu možnost být studenty profesora Miloše Trapla, bude jistě zajímavé číst jeho vlastní vzpomínky na léta univerzitních studií. Pro leckoho bude možná překvapením, že dnešní respektovaný znalec dějin první československé republiky a politického stranictví se pod vlivem profesorů Josefa Polišenského a Ladislava Hosáka profiloval jako historik starších dějin, konkrétně raného novověku. Zajímavé jsou také počátky Traplovy odborné kariéry v archivních službách a následně v olomouckém vlastivědném muzeu. Již zde se čtenář, obeznámený s olomouckým historickým prostředím, setkává s řadou známých jmen, která v dalších letech formovala olomoucká historická studia. Vedle řady zábavných historek, které představují koření textu, ovšem Miloš Trapl dává nahlédnout i pod pokličku doby, která nepatřila k nejveselejším. Významná část knihy pak samozřejmě patří univerzitnímu působení Miloše Trapla. Autor zde vzpomíná na své učitele, kolegy i žáky, přibližuje čtenáři svůj objev politického katolicismu, kterému nakonec zasvětil svůj badatelský život, i konstituování olomouckého historického pracoviště jako průkopníka historické vlastivědy a regionálních dějin.

Další velký mezník představuje v Traplových pamětech rok 1968 a následné období normalizace, které na Univerzitu Palackého dopadlo dosti tvrdě. Miloš Trapl sám v prověrkách obstál (jak v pamětech píše, bylo to pro něho překvapující a dodnes nemá v tom, co hrálo v jeho prospěch, jasno), leč jeho otec, profesor Miloslav Trapl byl nucen odejít do důchodu. Řada dalších Traplových kolegů a přátel taktéž musela univerzitu, archiv či muzeum opustit. Odborná úroveň olomoucké univerzity tehdy dle Traplova mínění velmi poklesla. Miloš Trapl se nevyhýbá ani nastínění toho, jaké svízele představovalo členství v normalizační KSČ. Trapl zde sympaticky přiznává, že nepatřil k hrdinům, nebyl disidentem a odvahu k odchodu z fakulty nenašel, členství ve straně a funkce tak bral jako za daň za možnost odborně pracovat. Ovšem ani to Miloše Trapla neuchránilo před pozorností StB (v osmdesátých letech si Trapl dočasně „vysloužil“ i zákaz pedagogického působení). V této šedivé době, kdy např. nebylo možné věnovat se náležitě tématu politického katolicismu (přesto Trapl v roce 1976 na brněnské univerzitě obhájil habilitační práci na téma dějin lidové strany v éře první republiky), na druhou stranu vycházely jednotlivé svazky zásadního Historického místopisu Moravy a Slezska, na němž se Miloš Trapl podílel jako jeden z hlavních vůdčích osobností vedle Josefa Bartoše a Jindřicha Schulze.

V životě Miloše Trapla stejně jako olomoucké univerzity se přirozeně stal velkým předělem listopad 1989. Miloši Traplovi se tak otevřela možnost svobodně bádat (a především publikovat) o politickém katolicismu. Trap se tak plně zaměřil na své velké životní téma, kterým se stala osobnost Msgre. Jana Šrámka. Traplovy memoáry ukazují, že jejich autor nabízených příležitostí plně využil, což symbolicky dokládá i jmenování Miloše Trapla profesorem v roce 1997. Profesorským řízením, které sám Trapl dle svých slov podkládá za vrchol své odborné kariéry, v podstatě končí souvislé vyprávění pamětí. Následuje analisticky pojaté chronologické nastínění nejvýznamnějších událostí Traplova života v letech 2003-2013 (v roce 2011 např. vyšel závěrečný 16. svazek Historického místopisu, v roce 2013 byl Miloš Trapl jmenován emeritním profesorem) a pasáže, v nichž se Miloš Trapl podrobněji věnuje své rodině.

Paměti Miloše Trapla nezapřou osobu autora. Miloš Trapl je erudovaným historikem, který ví, že posláním vědy, jež zasvětil život, není soudit, ale mapovat, dokumentovat a vykládat. Zároveň ale každý, kdo zná autora osobně, v každém řádku vidí Miloše Trapla pomyslně před sebou, při četbě slyší jeho typickou dikci a často si představuje veselý šibalský pohled váženého pana profesora, a tak se maně přesvědčuje o autenticitě textu. A to přesto, že každé paměti jsou nutně subjektivní, na což ostatně upozorňuje v úvodu sám Miloš Trapl slovy, že předkládaná kniha představuje střípky vzpomínek, které by po sobě rád zanechal. Z řádků knihy vystupuje Miloš Trapl jako člověk, který měl rád lidi, život a historii. Traplův Život s historií je cenný nejen jako biografie významného reprezentanta české historické vědy, ale i jako obraz olomouckého intelektuálního klimatu ve 2. polovině 20. století. Není proto pochyb, že si publikace najde celou řadu spokojených čtenářů nejrůznějšího zaměření a zájmů.