Ivan Hlaváček o svých předchůdcích i současnících
Ivan Hlaváček: O mých předchůdcích i současnících. Soubor studií k dějinám archivnictví, historiografie a pomocných věd historických. Praha 2011.
Anotovaná publikace spatřila světlo světa při příležitosti 80. narozenin významného českého historika, profesora Ivana Hlaváčka, a jejího vydání se příznačně zhostil Národní archiv v Praze. Hlaváčkovo profesní curriculum vitae je spjato s Univerzitou Karlovou v Praze, tematicky pak s dějinami pozdně lucemburské epochy a především s výzkumem na poli středověké paleografie, diplomatiky a kodikologie. Ivan Hlaváček krom toho proslul také svým rozhledem po odborné literatuře domácí i zahraniční staršího i novějšího data, což jej v důsledku staví do pozice fundovaného znalce dějin vlastního oboru i disciplín příbuzných.
Odborné zájmy Ivana Hlaváčka přirozeně odráží i výbor textů, otištěných v této publikaci. Dotýká se dějin českého dějepisectví, především pak široké škály pomocných věd historických, jichž je profesor Hlaváček uznávaným znalcem. Ačkoliv lze jen stěží vést striktní dělící linie, do této kategorie spadají především dva texty, které byly do výboru Hlaváčkových studií a esejů zařazeny. A sice symptomaticky v úvodu stojící obsáhlá rozprava, shrnující historii bádání v oblasti pomocných věd historických v českých zemí a konkrétně na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v širokém horizontu 2. poloviny 18. století až po 80. léta 20. století. Nikoliv nevýznamná část zde náleží také vědě moravské, jmenovitě brněnské historické škole profesora Jindřicha Šebánka. Je-li možno tuto studii považovat za symbolický prolog, neméně příznačný epilog sborníku představuje Hlaváčkova úvaha o povaze archivářského povolání.
Další texty jsou laděny již konkrétněji. Ivan Hlaváček se tak namátkou věnuje vztahu Františka Martina Pelcla, Františka Palackého či Augusta Sedláčka k diplomatickému materiálu a ediční práci či vztahu Václava Vojtíška k epigrafice a heraldice, pojednává o klíčové vazbě tzv. Gollovy školy k vídeňskému Institutu pro rakouský dějezpyt coby klíčové formující historické instituci přelomu 19. a 20. století, představuje také vztah českých archivářů k chebskému městskému archivu, aby následně podal nástin historiografie města Chebu a regionu Chebska. Separátně se Hlaváček zabývá dílem Zdeňka Kalisty, věnovanému středověké Itálii.
V další pomyslné části Ivan Hlaváček představuje profilující osobnosti českého archivnictví a pomocných věd historických, tedy ony předchůdce, na něž odkazuje název knihy. Čelné místo zaujímá Josef Emler coby otec zakladatel moderní ediční práce, jemuž Hlaváček, potažmo editor předkládaného souboru, věnoval hned několik vzpomínek a úvah. Po bok Josefa Emlera pak Hlaváček staví poněkud opomíjeného Ferdinanda Tadru, z jehož práce těží již celé generace badatelů. Obsáhlou pozornost autor pak věnuje svému přímému učiteli Václavu Vojtíškovi.
Poslední oddíl poté tvoří statě charakteru jubilejních laudatií či naopak nekrologů. V Hlaváčkových vzpomínkách tak před čtenářem defilují osobnosti typu husitologa Františka Michálka Bartoše, numismatika Gustava Skalského, historiků církevních dějin Jaroslava Kadlece a Zdeňky Hledíkové, historika lucemburské doby Františka Kavky, kodikologa Pavla Spunara, paleografa a kodikologa Jiřího Pražáka, historiků Jaroslava Kašpara, Rostislava Nového či Dušana Třeštíka a Františka Šmahela. Podobně jako v případě Vojtíškově je řada textů věnována osobnosti medievisty Zdeňka Fialy. Moravského prostředí je vzpomenuto skrze klíčové osobnosti diplomatiků Jindřicha Šebánka, Sáši Duškové či Jana Bistřického, jejichž jména jsou nerozlučně spjata s univerzitními pracovišti v Brně a Olomouci a především monumentálním počinem českého archivnictví, edicí Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae; resp. kodikologa a archiváře Františka Hoffmanna, svým dílem pevně spojeného s dějinami města Jihlavy. Knihu v závěru doplňuje bibliografický soupis Hlaváčkových příspěvků k dějinám historiografie, zahrnující rozmezí let 1958-2010.
V souhrnu je možno říci, že titul s výstižným názvem O mých předchůdcích i současnících představuje v mnoha ohledech užitečný a informačně obohacující příspěvek k dějinám českého i (v menší míře) moravského dějepisectví a archivnictví, jenž nabízí tolik potřebnou reflexi. Souborné vydání po různu vydaných statí se už proto v odborných knihovnách jistě neztratí.