Paměti Milana Myšky

Milan Myška: Vzpomínání aneb „Tri dni ma naháňali, eště ma nědostali…“. Eds. Martin Myška – Lumír Dokoupil – Markéta Myšková. Ostravská univerzita, Ostrava 2018,168 s. ISBN 978-80-7464-982-0.

 

V roce 2016 zesnulý profesor Milan Myška zanechal bezpochyby hlubokou stopu v oboru historiografie, a to především v oblasti moderních hospodářských a sociálních dějin, stejně jako dějin severomoravského, resp. moravsko-slezského, regionu. Paměti tohoto významného historika vyšly posmrtně péčí dědiců a Ostravské Univerzity, s níž bylo Myškovo jméno pevně spojeno. Lze předeslat, že přinášejí (vedle obdobných textů např. Josefa Polišenského, Jaroslava Mezníka či Miloše Trapla) další cenné svědectví o dějinách českého dějepisectví v barvité druhé polovině 20. století, ale i o vývoji československé a české společnosti téže doby. Knihu otevírá osobně laděné úvodního slovo Aleše Zářického, Myškova žáka a do jisté míry nástupce jak na poli profesním, tak institucionálním. Už Zářeckého krátká vzpomínka, reflektující jeho osobní vzpomínky, naznačuje mnohovrstevnatost a jistou složitost Myškovy osobnosti, čímž Zářický vlastně nenásilně nabízí určitý klíč k četbě předkládaných pamětí.

Milan Myška vystavěl své vzpomínky v duchu žánru chronologicky. Představuje proto nejprve své rodinné kořeny. Už od prvním slov Myška nezapře svou profesi, když kupř. k informaci o Petřvaldu, místě rodiště svého otce, připojuje stručné informace o historii dané lokality. Poměrně podrobně autor skicuje rodinné poměry, z nich pocházel, líčí své dětství, prožité v Těškovicích u Ostravy, kdy do jeho života prvně vstoupily dějiny. Myškova rodina (oba rodiče byli učiteli) totiž musela obec opustit v souvislosti s pomnichovským obsazením Sudet třetí říší. Po přechodném pobytu v Příboře pak Myškovi nalezli nový domov v Místku. Už tyto pasáže patří k velmi silným, neboť Milan Myška zde velmi emotivně zachycuje tíživé okamžiky, kdy musela rodina během nepředstavitelně krátké doby opustit Sudety, aniž by se ovšem měla kam vrhnout. I Příbor totiž spadal do říši odstoupeného území a Myškovi zde pobývali v utajení, což ovšem mělo své negativní dopady na každodenní život rodiny. V těchto pasážích Myška nejen zachycuje životní osudy vlastní rodiny, ale nabízí dnešnímu čtenáři již obtížně představitelný vhled do každodenního života tehdejší společnosti. Zároveň text ilustrativně demonstruje, že ani zkušený historik se nemůže plně vymanit z pout své doby a životní zkušenosti – to když Milan Myška i s odstupem desetiletí kategoricky hodnotí složitou historii česko-německých vztahů 30. a 40. let 20. století. Tato zjevná subjektivita však není rušivá, ba naopak přispívá k pozitivnímu vnímání Myškových pamětí z hlediska autenticity výpovědi.   

V dalších pasážích Milan Myška přibližuje dobu své školní docházky ve Místku, Slezské Ostravě a Bílovci. Už její zahájení, kdy s ohledem na složité zázemí rodiny musel malý prvňáček, jak sám říká do cizího města k cizím lidem „na byt“, představuje pasáž, kdy autor navazuje emocionální vazbu se čtenářem. Vzpomíná na léta dětství a dospívání v časech protektorátu, na komplikace, které to s sebou neslo (vedle odborných a lidských kvalit učitelů např. otázku rasové vhodnosti adepta středoškolského studia), věnuje se i zábavám tehdejší mládeže, což textu opět dodává širší výpovědní rozměr z hlediska dějin každodennosti. Již v době školních let se profiloval Myškův zájem o humanitní obory, literaturu, divadlo, umění, což vyústilo ve vysokoškolské studium historie, které absolvoval v první polovině 50. let 20. století na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Vysokoškolských studií se pak týká další část Myškových memoárů. Milan Myška v Praze studoval v pohnuté přelomové době a jeho vzpomínky tak mají opět obecnější platnost v podobě cenného střípku obsáhlé mozaiky. Zajímavé je sledovat, na kterou z mnoha osobností tehdejší pražské fakulty Myška po letech jak vzpomíná. Na předních místech se objevují především jména tak odlišných osobností, jakými byli Josef Polišenský, František Graus, František Kavka a František Kutnar, z nichž se Myška hlásí především k Polišenskému a Kutnarovi. Za studií pod Kutnarovým vlivem vykrystalizoval Myškův zájem o hospodářské a sociální dějiny jeho rodného regionu, na Polišenského pak vzpomíná jako na historika, který jej zásadně ovlivnil coby adepta historického řemesla a následně pak jeho odbornou kariéru podporoval. Po absolutoriu Milan Myška zakotvil (právě Polišenského přičiněním) na Vyšší pedagogické škole v Opavě, posléze transformované na Pedagogický institut v Ostravě. Milan Myška poměrně ilustrativně přibližuje tuto etapu československého školství, přičemž ji hodnotí velmi kriticky. Na druhou stranu sám připouští, že měl v této době (přes nelehkou dobovou atmosféru) poměrně solidní možnosti pro odborný rozvoj. V druhé polovině 50. let 20. století Myška rozšířil svůj zájem od severomoravského a slezského plátenictví 19. století na problematiku průmyslové revoluce a protoindustrializace, a to s důrazem na Ostravsko. Nesporný talent, stejně jako zjevná píle tak nesly své ovoce a počátkem 60. let 20. století Milan Myška dosáhl titulu kandidáta věd a podařilo se mu také habilitovat se. Odborná kvalifikace přišla záhy vhod, když byl ostravský Pedagogický institut změněn na Pedagogickou fakultu, jejíž se stal Milan Myška proděkanem. Slibně se rozvíjející kariéru však ukončila normalizace a personální čistky, které dopadly i na Myšku. Bylo mu tak zabráněno v další odborné práci, a to až do roku 1983, kdy nalezl nové uplatnění v opavském Slezském muzeu. Zdánlivě provizorní pracovní zázemí (ve srovnání s předchozím vysokoškolským působením) Milan Myška opět využil k odborné práci měrou vrchovatou – jak sám v knize konstatuje, tolik času k badatelské činnosti nikdy jindy neměl. Stále trvající omezení publikační činnosti pak Myška obházel tím, že se mu dařilo publikovat v zahraničí (kupř. v prestižním britském periodiku Past and present). I v těchto pasážích Milan Myška na osobním příkladě ilustruje podobu života v daných letech a nebojí se formulovat jasné soudy o tehdejších poměrech ani ostré hodnocení lidí, z nimiž přicházel do kontaktu. 

Po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 se Milan Myška vrátil na ostravskou Pedagogickou fakultu, aby se následně stal jedním z pilířů nově zřízené Ostravské univerzity a její Filozofické fakulty. Počátek 90. let 20. století mu přinesl satisfakci v podobě zisku titulu profesora a doktora věd. Byl to právě Milan Myška, kdo udával směr tamním historickým studiím, a to nejen jako vedoucí ostravské katedry historie v letech 1991–1998, ale díky svému renomé a autoritě i posléze. Etablování ostravské katedry historie, stejně jako peripetiím očisty historické vědy od marasmu dogmatického marxismu věnuje Myška ve svých pamětech klíčovou pozornost. Po chronologicky koncipovaném líčení svého života a osudů Milan Myška zařadil i několik tematicky orientovaných kapitol, které dokreslují jeho osobnost. Přibližuje tak své potýkání se se Státní bezpečností a obecně životem člověka, jenž se netěšil přízni socialistického systému, věnuje se okolnostem vzniku vysokoškolské učebnice Úvod do studia dějepisu v 60. letech 20. století, ohlíží se také za svým působením ve skautské organizaci a poněkud překvapivě, leč vtipně, pojednává o svém vztahu k alkoholu. Text knihy doplňují fotoreprodukce vybraných dokumentů i fotografií, týkajících se života Milana Myšky a závěrem je zařazen i jeho stručný shrnující medailon.

Třebaže paměti Milana Myšky byly vydány z jeho pozůstalosti a autor tedy neměl možnost jejich znění plně dokončit a precizovat, jak upozorňuje v úvodním slově Aleš Zářický, přesto představují solidně sevřený text, na němž nejsou okolnost vydání de facto znát. Lze se sice domýšlet, že Milan Myška by jistě leccos doplnil, kdyby měl tu možnost, i v této podobě však jeho vzpomínky představují zajímavé a vypovídající svědectví o české historii 20. století. Vydání Myškových pamětí tak lze kvitovat s povděkem jako přínosný střípek nejen k dějinám českého (resp. československého) dějepisectví.