František Graus

Naděžda Morávková: František Graus a československá poválečná historiografie

Praha, Academia 2013, 348 s., ISBN 978-80-200-2243-1

Jméno medievisty Františka Grause zastává v dějinách domácího dějepisectví zvláštní místo. Někdejší vlivný a téměř všemocný muž, vůdčí, profilující osobnost marxistické historiografie, jako by byl po roce 1970 zapomenut a i po roce 1989 složitě hledá své místo v dějinách dějepisectví. Představuje František Graus, parafrází jednoho z jeho nejproslulejších titulů, živou nebo mrtvou minulost české historické vědy? Leccos napovídá sama dostupnost jeho prací. Dílo jako celek je veřejnosti obtížně dostupné, ve veřejných knihovnách jsou obecně nejsnáze dosažitelné Grausovy publikace z dřevního období, které mají své zjevné limity (třebaže ani tyto práce nelze při seriózním bádání mlčky přejít). Práce z poemigračního období, na nichž západoevropská medievistika dodnes v mnohém staví, jsou pak s výjimkou úzké skupiny specialistů na to které konkrétní téma v podstatě neznámé, resp. přesněji nečtené. Grausova osobnost se sice dočkala představení v několika pojednáních, jedná se však toliko o první vlaštovky, omezené už svým rozsahem.[1] Tomu pak odpovídá povědomí o Františku Grausovi jako historikovi, jež plně ladí s torzovitou znalostí jeho díla. František Graus je povětšinou jen jménem z učebnic (v tom lepším případě), případně je odbýván šmahem jako marxistický, tj. metodologicky irelevantní historik. Širší veřejnosti je pak Grausovo jméno v podstatě neznámé.

Kniha Naděždy Morávkové, vycházející příznačně v edici Paměť nakladatelství Academia, je prvním obsáhlejším, monografickým zpracováním života a díla Františka Grause. Dalo by se říci, že již uplynula dostatečná doba, aby mohlo být nejen Grausovo dílo a jeho vliv na české a evropské dějepisectví, stejně jako sama osobnost Františka Grause střízlivě zhodnoceno. Před autorkou se tak na jednu stranu vyvstala velká příležitost, ale zároveň i velká odpovědnost a nebezpečí. Naděžda Morávková v úvodu charakterizuje Františka Grause jako jedince a vědce hledajícího, jako vhodný příklad pro ilustraci vlivu zvratů a ideologií 20. století na historika a jeho dílo. Autorka se nejprve věnuje životním osudům Františka Grause, jeho dospívání v Brně (zajímavé je tu především vyrovnávání se s německou a židovskou identitou ve stínu nastupujícího nacismu), konstitutivní terezínské zkušenosti a příklonu k marxismu a následně studiím v Praze. Znovu dokládá známý fakt,že už od počátku František Graus mezi svými současníky vynikal, již roku 1948 předložil rigorózní práci o městské chudině v době předhusitské, jež byla právem hodnocena pozitivně. Dnes tato práce již neobstojí bez výhrad,[2] je ale třeba mít na paměti její dobový přínos a odtud spravedlivé nečernobílé hodnocení v dějinách české historiografie.

Gros knihy představuje oficiální kariéra Františka Grause coby předního marxistického historika (v tandemu s blízkým přítelem Josefem Mackem). Naděžda Morávková mapuje Grausovo působení na Státním historickém ústavu, Vysoké škole politických a hospodářských věd, Filozofické fakultě Univerzity Karlovy i Historickém ústavu Československé akademie věd. Obsáhlé pozornosti se dostává Grausovu vlivu na ústřední tribunu československé historiografie, Československému časopisu historickému, na jehož směřování měl František Graus zásadní podíl jako redaktor i jako přispěvatel. Podrobně je představeno taktéž Grausovo odborné dílo. Samostatnou kapitolu autorka věnuje dějinám venkovského lidu, které vykládá jako stěžejní Grausův programový spis, který se měl stát výkladní skříní marxistického dějepisectví. Tomu odpovídající byla i reakce v odborných kruzích, již kniha vyvolala. Známá je především polemika s právními historiky. Tyto peripetie Morávková v knize také osvětluje. Z dnešního pohledu je fascinující, jaké šíři témat (a na jaké úrovni) se František Graus dokázal věnovat. Jeho vrcholem byla nepochybně 60. léta, kdy zvolna opouštěl pod vlivem četby zahraničních prací, osobních kontatů se zahraničím a vlivem vnitřního mentálního vývoje pozice marxistického materialismu a determinismu. Vyjádřením této proměny se stala sbírka esejů Naše živá i mrtvá minulost z roku 1968, jíž byl Graus vůdčím duchem. Morávková upozorňuje, že v kontrastu s dnešním neinformovaným vnímáním Františka Grause jakožto režimního historika, je skutečnost taková, že počátkem 50. let se Graus potýkal se stranickými funkcionáři, neboť trval na preciznosti vědecké práce a odmítal podřizovat historii vulgární stranické propagandě, nemluvě o tom nakolik většinu straníků intelektuálně i vědomostně převyšoval. Podobně se ovšem odcizoval kolegům v oboru, neboť se netajil svými mnohdy radikálními názory na jejich práci. Čelit musel také antisemitismu, který se ve straně počátkem 50. let šířil. Morávková se přitom snaží postihnout i pnutí mezi Grausovými nároky na úroveň historické vědy a vlastní vírou v marxistickou doktrínu, což se dostávalo nezřídka do kontrastu. Františka Grause Morávková hodnotí jako klíčovou osobnost poválečného československého dějepisectví, jež vytyčovala směr jak v období let 1948-1965, tak mezi lety 1965-1969, jak Grausovu kariéru pracovně rozděluje.   

Naděžda Morávková čerpala z řady archivních fondů především české provenience, využila ovšem alespoň orientačně také fondů, uložených v zahraničí. Na solidní úrovni shromáždila sekundární literaturu (ovšem nečetnou), její vlastní kniha čtenáři poslouží i základním bibliografickým soupisem textů Františka Grause. Třebaže Naděžda Morávková pracovala také se vzpomínkami pamětníků, nelze se zbavit dojmu, že tento zdroj informací mohl být vytěžen více (např. k osvětlení polemik, které Graus vedl). Obzvláště zajímavé svědectví přináší korespondence mezi Františkem Grausem a Josefem Mackem, kterou by stálo za to zpřístupnit edičně. Lze litovat, že autorce zůstala nedostupná Grausova korespondence a deníky, stejně tak, že nebyla s to plně vytěžit Grausovu pozůstalost, uloženou v Basileji, na jejíž význam ovšem upozorňuje (dle vlastních slov se Morávkové tato pozůstalost stala dostupnou až v samém závěru bádání). Kniha by občas zasloužila pečlivější jazykovou a redakční korekturu. Jako jeden příklad za všechny uveďme název jednoho z nejslavnějších Grausových děl Pest – Geißler – Jugendmorde (!). Das 14. Jahrhundert als Krisenzeit. Göttingen 1988 (!), viz s. 40, pozn. 68.

Největším problémem knihy je její koncepce. Už podle titulu je zřejmé, že se Naděžda Morávková vědomě omezila na roli a pozici Františka Grause v rámci poválečné československé historiografie. Ke cti jí slouží, že i přes toto vymezení se pokusila nastínit alespoň rámcově Grausovy osudy v emigraci. Zůstává to však jen povšechnou, tedy nepříliš funkční sondou, neboť sama přiznává, že většina pramenů jí nebyla dostupná. Nelze se tak z pozice čtenáře zbavit rozpačitých dojmů. Naděžda Morávková sice předložila solidně zpracovanou biografii Františka Grause, která má svým způsobem potenciál představit tuto výjimečnou osobnost českému prostředí, na druhou stranu ovšem často pluje spíše po povrchu, což je dáno i tím, že není svým školením medievistka (v hodnocení Grausova díla se tedy spoléhá především na názory jiných). Nabízí se tak otázka, kdo by měl psát historiograficky koncipované práce, zda historik zaměřený na dobu, jíž se předmět jeho studia věnoval, a který je tak s to posoudit vliv na další bádání, a nebo spíše historik, orientovaný na teorii a metodologii historické vědy. Naděžda Morávková bohužel není ani jedním.

Ve srovnání s konferenčním sborníkem z roku 2004 je sice patrný kvalitativní posun především po stránce sevřenosti výkladu a shromáždění dílčích údajů, monografie Morávkové je přesto spíše příslovečným jednookým králem mezi slepými. Na mysl se dokonce vkrádají slova o zmařené šanci. Sama autorka vyzdvihuje, že František Graus byl historikem evropského formátu a jeho dědictví je dosud v evropské historiografii živé. Bez obsáhlejší reflexe poemigrační fáze Grausova života a jeho postavení v dějepisectví německém (např. podobně jako v Československu v redakci ČSČH zakotvil Graus pevně v redakci hlavního německého časopisu Historische Zeitschrift)[3] vidíme pouze výseč, vnímání osobnosti a díla Františka Grause je tak nutně zkreslené. Tato jednostranné zaměření na první část Grausova životního příběhu vede mimo jiné k tomu, že není zodpovězena klíčová otázka o vlivu Grausova díla na české dějepisectví. Marxismem ovlivněná díla jsou dnes již zjevně antikvovaná (přesto, disponuje česká historiografie syntézou nahrazující Dějiny venkovského lidu?), vliv Grausových prací z jeho pozdní éry však zůstává otázkou. Přitom dílo historiků jako Dušan Třeštík, Jaroslav Mezník, Petr Čornej nebo František Šmahel s ohledem na tematické zacílení k takovým úvahám přímo vybízí. Je proto i s ohledem na odvedenou práci škoda, že Naděžda Morávková s vydáním knihy ještě neposečkala. Celistvý obraz nevšední (a stejným dílem i rozporuplné) osobnosti Františka Grause, zapomenuté po roce 1970 i 1989, tak zůstává úkolem pro další badatele, stejným dluhem je i zpřístupnění Grausových inspirativních spisů českým čtenářům.