Tovačovsko ve válečném roce 1866
Jiří Synek: Tovačovsko ve válečném roce 1866. Město Tovačov, Tovačov 2016, 285 s. ISBN 978-80-906474-0-4
Prusko-rakouská válka z roku 1866 patří mezi klíčové okamžiky evropského 19. století, kdy se především na české a moravské půdě psaly dějiny s dalekosáhlými důsledky. Loňské 150. výročí tohoto konfliktu se proto bohatě připomínalo nejen ve východních Čechách, kde se odehrála většina bojových střetů, včetně rozhodující bitvy u Hradce Králové, ale i na Moravě. Vedle řady vzpomínkových akcí či konference o válečném roce 1866, uspořádané pod patronací Moravského zemského archivu v Brně a dalších institucí, spatřil světlo světa i jeden počin trvalejšího rázu. Je jím publikace s názvem Tovačovsko ve válečném roce 1866 z pera Jiřího Synka, jenž se historií prusko-rakouského konfliktu (nejen na Moravě a ve Slezsku) dlouhodobě zabývá. Obsáhlou publikaci odborného charakteru, navíc vybavenou bohatým obrazovým doprovodem, vydalo samo město Tovačov, což dnes nebývá příliš zvykem. Naznačuje to, že události horkého léta roku 1866 zde neupadly v zapomnění.
V úvodu Jiří Synek konstatuje, že ačkoliv střety u Tovačova a Dubu ze dne 15. července 1866 stojí ve většinovém povědomí ve stínu krvavějších bojů např. u Trutnova, Náchoda a České Skalice (27.-28. června 1866), u Jičína (29. června 1866) či především u Hradce Králové (3. července 1866), jednalo se o největší střetnutí mezi pruskými a rakousko-saskými jednotkami na Moravě a hluboko se vrylo do povědomí místního obyvatelstva, což dokazuje i množství zachovaných památek pietního rázu v okolní krajině. Lze proto s Jiřím Synkem jen souhlasit, že ani tyto události si nezaslouží, aby byly historiky přehlíženy, jak se mnohdy děje. Ve většině pojednání je totiž líčení historie prusko-rakouské války ukončeno v podstatě bitvou u Hradce Králové a následující události až do mikulovského příměří a pražského míru již tvoří pouze jakýsi epilog, kdy mezi řádky stojí, že válka již byla dávno rozhodnuta. Ten pocit však nemělo současníci těchto dějinných událostí, ať již oblečení ve vojenské uniformě, nebo – a to především – civilní obyvatelstvo, na jehož bedra tíže války mnohdy teprve doléhala plnou vahou.
Dále Jiří Synek shrnuje stav předchozího bádání. Předesílá, že alespoň základní popis bitvy u Tovačova se objevuje v zásadě ve všech pojednáních o tažení z roku 1866, počínaje oficiálními počiny rakouského a pruského generálního štábu přes zakladatelská díla Otakara Jedličky a Karla Kudra až po nedávné moderní zpracování konfliktu z roku 1866 z pera Josefa Fučíka a Pavla Běliny, existuje vlastně jen několik prací, věnujících se cíleně této kapitole z dějin prusko-rakouské války. Jiří Synek oprávněně upozorňuje především na práce Otto Losertha (1902), Eduarda Steinitze (1903) a Václava Buriana (1959, 1996). Doplnit by šlo ještě drobné, leč především ve své době závažné práce Josefa Simona (1926-1927).
První stránky autor věnoval uvedení do tématu. Popisuje zde proč vůbec k válce mezi Rakouskem a Pruskem (a také Itálií a německými státy, na což se obvykle pod vlivem označení prusko-rakouská válka zapomíná) došlo a jaký byl vývoj kampaně až do rozhodující bitvy u Hradce Králové ze dne 3. července 1866. Tyto události byly již nesčetněkrát pojednány v běžně dostupné literatuře, proto lze jen ocenit, že se Jiří Synek nepropadá do hloubi drobnokresby a skicuje pouze základní obraz, který ovšem právě proto nabízí neznalému čtenáři oporu pro to, aby se zorientoval. Synkův autorský styl se ovšem mění následující kapitolou, když vypráví o ústupu rakouské armády od Hradce Králové k Olomouci, kde se teprve Benedekovo vojsko mohlo znovu zformovat. Zde nastupuje výklad detailní (popisuje např. početní stav rakouských jednotek i složení pruské armády, pronásledující Rakušany na Moravu), ne však přehnaný, který se autor snaží pro odlehčení prokládat výňatky z dobových pramenů. Dále se autor zabývá střety u Kralic, Biskupic a Čechůvek, které předcházely bojům u Tovačova a Dubu. Nutno je opět ocenit, že na to, že se jednalo o lokální střety (ve srovnání s jinými operacemi prusko-rakouské války), pojednává o nich Jiří Synek relativně podrobně.
Gros práce však samozřejmě představuje bitva u Tovačova a Dubu. Takřka povinnou součástí je představení jednotek, účastnících se těchto bojů. U těchto technicistních pasáží však Jiří Synek pouze začíná. Představuje topografii bojiště, popisuje odchod rakouské armády z Olomouce a její příchod k Tovačovu, přibližuje přesun pruských jednotek k místu budoucího bojiště a detailně líčí všechny fáze tovačovské bitvy. Samostatně přitom pojednává o roli kterou (ne)sehrála v bojích rakouská Wöberova brigáda, která měla při odchodu chránit pravý bok pochodové kolony VIII. armádního sboru. Během přesunu však došlo ke zdržení a Wöberova tak do bojů u Tovačova zasáhla jen okrajově. Tato situace zaujala už Synkovy předchůdce. Jiří Synek, poté co situaci pečlivě zdokumentoval, přichází s vlastním vysvětlením, využívajícím mimo jiné dobrou místní znalost regionu. Podobně příkladně se následně autor věnuje bojovým střetům u Dubu, velmi zajímavé jsou pasáže, věnované obraně města Tovačova. Nutnou součást publikace vojenskohistorického charakteru představuje samozřejmě sumář ztrát zúčastněných vojsk, k jehož sestavení Jiří Synek přistoupil opět zodpovědně. Nespolehl se pouze na díla z produkce rakouského a pruského generálního štábu, ale komparuje tyto oficiální údaje s dalšími zdroji, především tzv. plukovními dějinami. Oproti obvykle udávaným přehledům padlých, zraněných, zajatých a nezvěstných vojáků Jiří Synek přidává i velice zajímavé pasáže o spotřebě munice. Dále se Jiří Synek věnuje bojům u Dluhonic a Rokytnice poté, co se Prusové pokusili po vítězství u Tovačova opanovat Přerov. Zde došlo ke střetu s jednotkami rakouského I. armádního sboru, rozloženými v okolí města.
Následně Jiří Synek přibližuje události až do uzavření pražského míru dne 23. srpna 1866. Přibližuje čtenáři ústup rakouské armády přes Moravu na Slovensko, zároveň popisuje poměry na Moravě okupované Prusy. Speciální pozornost věnuje mimo jiné klíčové pevnosti Olomouc. V těchto pasážích Jiří Synek přesvědčivě ukazuje, že i když utichly zbraně, válka neskončila. Zabývá se totiž otázkou zdravotní péče a lazaretů, kterých v okolí tovačovského bojiště vzniklo hned několik, a sice v Prostějově, Tovačově, Dubu, Nenakonicích, Hrubčicích, Kralicích, Přerově a Olomouci. Ruku v ruce s tímto tématem jde problematika nelehkého každodenního života civilního obyvatelstva a jeho stýkání se s vojskem, především nepřátelským. Velké téma v tomto směru představuje epidemie cholery, které kráčela vojákům v patách a vybírala si nemalé množství životů, na rozdíl od bojových operací však nerozlišovala, zda někdo nosí či nenosí vojenskou uniformu. Přehled obyvatel a vojáků, kteří v roce 1866 v okolí tovačovského bojiště na choleru zemřeli, uvádí také Synkova kniha (v případě obětí z města Tovačova jde dokonce o jmenný seznam). Dobu prusko-rakouské války pak na podzim roku 1866 symbolicky zakončila okružní cesta císaře Františka Josefa I. po českých zemích, kdy panovník navštěvoval i krví nasáklá bojiště, včetně toho tovačovského.
Návštěva zeměpána učinila sice tečku za válkou, ne však za knihou Jiřího Synka. Ten jakožto činovník Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 a technický referent pro Moravu a Slezsko, zařadil do knihy i obsáhlý přehled sepulkrálních památek na válku z roku 1866 na Tovačovsku, Prostějovsku a Přerovsku. Kapitola zahrnuje 15 obcí a přináší informace o zhruba 50 památkách v regionu (včetně památek zaniklých!), často poměrně vyčerpávající a především doplněné o vhodný ilustrační materiál. Jedná se o neméně hodnotný obsah, jaký představují předchozí čistě historické pasáže, protože právě četnost sepulkrálních památek, odkazujících na válku 1866 ukazuje takříkajíc v plné nahotě, jaký význam současníci a po nich i další generace událostem prusko-rakouské války přikládaly. Tyto pomníky a válečné hroby tak představují zajímavý pramen pro studium historické paměti, jsou tedy něčím víc než jen kulturní památkou. V závěru knihy pak Jiří Synek shrnuje historii vlastivědných procházek na tovačovské bojiště i vzpomínkových akcí tamtéž a dalších aktivit, což dnes již také představuje tradici sui generis. Kniha je dále vybavena jmenným rejstříkem a obligátním seznamem použitých pramenů a literatury, kvitovat lze nebývale obsáhlé německojazyčné resumé. Obecným rysem knihy je také bohatá obrazová příloha, která vhodně komunikuje s textem a tvoří tak nedílnou součást autorova výkladu.
Souhrnně lze uzavřít, že Jiřímu Synkovi se podařilo sepsat knihu bezpochyby erudovanou, přesto však přístupnou a čtivou, třebaže je pravdou, že některé části si žádají ze samé své podstaty zvýšenou čtenářskou pozornost. Domnívám se, že Synkova kniha se může směle měřit se staršími pojednáními o bitvě u Tovačova, ba dokonce je překonává. Nepochybuji proto o tom, že Tovačovsko ve válečném roce 1866 Jiřího Synka si najde své místo v knihovnách všech zájemců o dějiny prusko-rakouské války či dějiny střední Moravy.