54. pěší pluk v první světové válce
Ondřej Kolář – Adam Cabiš – Karel Podolský: Držte se, Hanáci! Cesta olomouckého pluku první světovou válkou. Tribun EU, s. r. o., Brno 2015, 121 s. ISBN 978-80-263-0763-1
Nedávné stoleté výročí vypuknutí Velké války vzbudilo možná až nečekaně velký ohlas. Tento zájem veřejnosti reflektovala i média, a tak byly události let 1914-1918 nebývale obsáhle skloňovány. Vyšla tak celá řada titulů, zabývajících se kořeny a průběhem světové války, přičemž kvitovat lze především dvě věci. Jednak skutečnost, že bylo tiskem zpřístupněno nemalé množství autentických vzpomínkových pramenů, jednak fakt, že sto let staré události konečně pomalu přestávají být politikum, a tedy přestává být nutné pasovat jednu stranu a priori na kladné hrdiny a druhou stranu na záporné. Díky tomu došlo k tomu, že do centra pozornosti se začínají navracet účastníci světové války, kteří ovšem oblíkali uniformu rakouské armády a o nichž se donedávna v lepším případě mlčelo. Nemůže přitom být sporu, že pohled oné druhé strany cenným způsobem doplňuje mozaiku našeho poznání historie.
Mezi tyto práce bezesporu náleží publikace autorů Ondřeje Koláře, Adama Cabiše a Karla Podolského, působících (alespoň v době vydání monografie) na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Námětem knihy se staly dějiny olomouckého 54. řadového pěšího pluku a jeho cesta první světovou válkou, jak hlásá podtitul. Můžeme však předeslat, že v tomto kniha poněkud klame tělem. Kolář, Cabiš a Podolský, patrně vědomi si svým způsobem průkopnické role své práce, pojednali dějiny tzv. olomouckého regimentu v širším kontextu od jeho založení v 17. století.
Proč hovoříme o tzv. olomouckém regimentu? Řadový pěší pluk č. 54 je v obecném povědomí správně spjat s Olomoucí. Jejich cesty se však protnuly až po roce 1830, kdy v souladu s novým uspořádáním byl 54. pěšímu pluku přidělen jako tzv. doplňovací obvod právě olomoucký okres. Branci z Olomoucka tak od roku 1830 až do roku 1918 nastupovali právě k této jednotce. Ani to však neznamenalo, že pluk sídlil trvalo posádkou. Řadový pěší pluk č. 54 náležel k nejstarším útvarům rakouské císařské armády. Zdánlivě nás může máš poměrně vysoké číslo regimentu, ty však byly jednotkám přiděleny až v roce 1769, do té doby byly jednotky označovány jménem svého majitele. Budoucí 54. pěší pluk tak vznikl v roce 1655 jako regiment Sparr, jeho patrně nejslavnějším majitelem byl v letech 1668-1676 Ernst Rüdiger hrabě Starhemberg, obránce Vídně před Turky z roku 1683. Právě k jeho osobnosti (a tedy i slavné kapitole z dějin regimentu) odkazuje jméno, podle kterého byl 54. pěší pluk (opět od roku 1888) také znám, a sice Alt-Starhemberg. Regiment tak účastnil řady evropských válek 17.-19. století a tak pobýval v této době na celé řadě míst, i proto je třeba nazývat jej olomouckým s vědomím relativity tohoto označení (ačkoliv v Olomouci pobývali jeho příslušníci už roce 1680). Všechny tyto okolnosti autoři podrobně rozebírají v první kapitole (které předchází naopak stručné pojednání o pramenech a literatuře k historii 54. pěšího pluku).
Nasazení pluku na frontách světové války se věnuje druhá kapitola. 54. pěší pluk spadal do sestavy 9. pěší brigády 5. pěší divize I. armádního sboru se sídlem v Krakově. Po vypuknutí války pak regiment dostal rozkaz přesunout se k Osvětimi. Autoři se na základě omezených pramenů snaží rekonstruovat personální i národnostní složení pluku (upozorňují na limity takového kladení otázek – je třeba si např. uvědomit, že dobová statistika pracovala s tzv. obcovací řečí, což nemusí vždy automaticky znamenat stejnou národnost). Konstatují, že průběh bojového nasazení pluku lze nejlépe mapovat v počátečních fázích Velké války, později poznání komplikuje skutečnost, že byl pluk (v souladu s běžnou praxí) rozdělen mezi různé divize. Olomoucký 54. pluk tedy působil na haličské frontě, už v srpnu 1914 se „Hanáci“ střetli u Krasnika s ruskou armádou. Padlo zde to zajetí i několik členů regimentu, kteří později vstoupili do řad československých legií. Dalším velkým střetem, který 54. pluk absolvoval, byly boje u Okna na Ukrajině z června 1916. Zde ztratil regiment stovky mužů, udávají Kolář, Cabiš a Podolský, a více než sto zajatých posílilo legionářské řady. Třebaže se s ohledem na ztráty uvažovalo o stažení 54. pěšího pluku z první linie, jeho počty byly nakonec doplněny praporem vysokomýtského 98. pěšího pluku , a jednotka nadále čelila tzv. Brusilovově ofenzívě. K poslední větší operaci, které se 54. pěší pluk na východní frontě účastnil, patří letní ofenzíva z roku 1917, jejímž cílem bylo ovládnout Tarnopol.
Kromě východní fronty část 54. pluku operovala také na frontě italské (nejpozději od konce roku 1915). Do Itálie se pak pluk přesunul po uzavření východních fronty. Zde se příslušníci 54. pěšího pluku v létě 1918 zapojili např. do ofenzívy u Asiaga. Na přelomu října a listopadu 1918 měl 54. pěší pluk představovat zadní voj při stažení se k Insbrucku. Čeští důstojníci však odmítli rozkaz poslechnout, v čemž měli podporu mužstva. Množili se také dezerce. Vrchní velení proto rozhodlo o stažení olomouckého pluku z fronty. Situaci umocnila informace o vyhlášení Československé republiky. V řadách jednotky nastal rozkol mezi českými a německými příslušníky, převzetí velení Čechy a přihlášení se k samostatnosti. Hanácký pluk dorazil z fronty do Olomouce 13. listopad 1918 – aby byl téměř obratem nasazen k zajištění klidu v národnostně smířených oblastech na Šternbersku a Těšínsku, kde naopak nová republika nevyvolávala mezi obyvateli pouze nadšení. V roce 1919 se olomoucký pluk účastnil také tzv. sedmidenní války s Polskem. To ale již byla příslovečná labutí píseň prastarého olomouckého pěšího pluku č. 54. Ve 20. letech probíhal proces unifikace, v jehož důsledku byl 54. pěší pluk sloučen s 6. střeleckým plukem ruských legií (též označovaný jako Hanácký).
Patrně nejzajímavější částí knihy je třetí kapitola, v níž se Kolář, Cabiš a Podolský rozhodli uchopit téma válečné každodennosti na příkladu olomouckého 54. pěšího pluku. Život pluku na východní frontě autoři přibližují na základě deníku Antonína J. Špačka, rodáka z Dobročkovic, zahrnující dění několika měsíců roku 1915. Dalším zdrojem jsou stručné deníkové zápisy Aloise Katzera, reflektující život v armádě v prvních dvou rocích války. Oba prameny spíše než bojové operace líčí každodenní život vojáků (a nepřekvapí, že výrazně v negativním světle). Ovšem právě tento charakter je to, co činí zápisky cennými. Autoři nadto komparují Špačkovy a Katzerovy vzpomínky s dalšími soudobými pamětmi. Autoři pracují také s (bohužel torzovitě dochovanými) denními rozkazy 54. pěšího pluku i dobovým tiskem. Výklad doplňuje řada obrazových příloh, z nichž čtenáře nepochybně ocení především cenné komentované mapové přílohy, přibližující nasazení 54. pěšího pluku na frontě.
Jak už bylo předesláno výše, autoři se soustředí především na vlastní 54. pěší pluk, příslušníky jednotky, kteří posléze stanuli na opačné straně jako příslušníci československých legií se zabývají jen ilustrativně, neboť jak správně poukazují, tato otázka představuje sice související, leč v zásadě samostatné téma. Je to však právě vhled do myšlenkového světa vojáků Velké války, co Ondřeji Kolářovi, Adamu Cabišovi a Karlu Podolskému umožnilo konstatovat, že vojáky, kteří prošli frontami světové války, nelze jednoduše dělit na ty, kteří věrně bojovali za císaře, a ty, kdo monarchii nenáviděli a bojovali cílevědomě za vznik republiky. Autoři naopak (zcela správně) zdůrazňují, že české vlastenectví, resp. moravský zemský patriotismus nemusely být v rozporu s přísahou věrnosti císaři, neboť tyto kolektivní identity se často spíše doplňovaly než vylučovaly. Fatálnější důsledky měly v tomto ohledu spíše válečné strázně a bída. Ani to však automaticky nevedlo k politicky motivovaným postojům, uzavírají autoři své pojednání o moravských vojácích v c. a k. uniformě.
Jak jistě vyplývá z výše psaných řádků, kniha Ondřeje Koláře, Adama Cabiše a Karla Podolského představuje vítané obohacení historiografie první světové války i historiografie střední Moravy. Jejich monografie o cestě olomouckého regimentu představuje potřebné a především fundované dílo, které nabízí poměrně plastickou představu o tom, co museli naši předkové v uniformě 54. pěšího pluku ve válečném čase absolvovat a zakusit. Přesto je třeba zmínit několik postesků, které, jak předesílám, nejdou ve většině primárně na vrub autorů. Publikace je na první pohled útlá. Je to jistě ovlivněno tím, že jde o výstup projektu IGA, realizovaného na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Tento typ projektů je jednoletý, což znamená, že nejen výzkum, ale i sepsání výstupu musí být realizováno v horizontu kalendářního roku. V tomto světle soudím, že Kolář, Cabiš a Podolský učinili maximum možného (zdůraznil bych zde především jistě nelehké, avšak fundamentální bádání ve fondech Kriegsarchivu ve Vídni). Publikace také trpí jistou nesouměrností. Ačkoliv kvituji a chápu důvod, proč autoři zařadili do svého výkladu poměrně podrobné vyprávění o dějinách pluku mezi lety 1655-1914, tyto – jakkoliv pro kontext užitečné pasáže – jsou téměř stejně obsáhlé jako přiblížení vlastních válečných dějů v let 1914-1918 (další část však tvoří zmíněná kapitola o vojenské každodennosti). S vědomím podpory ze strany Univerzity také trochu zarazí vzhled publikace, který svým provedením připomíná spíše privátní nízkonákladový tisk než profesionálně vypravený titul. Čtenář se tak může jen domýšlet jaký byl skutečný vklad univerzity a kolik prostoru, který mohl být věnován textu, autoři věnovali redakční práci a vůbec uvedení monografie do života (vedle zjevně ne zcela profesionální sazby kniha např. postrádá klasickou tiráž s nakladatelskými údaji).
Bez ohledu na tyto svým způsobem marginální poznámky se ovšem důležité, že v podobě knihy Držte se, Hanáci! předložili autoři Ondřej Kolář, Adama Cabiš a Karel Podolský text, který své čtenáře v zásadě nezklame. A můžeme jen doufat, že se tento titul stane pomyslným prvním krokem k velkoryseji pojatým dějinám olomouckého 54. pěšího pluku (inspirací může být nedávná publikace Lukáše Dulíčka Východočeši pod císařským praporem: C. a k. pěší pluk č. 18 v 1. světové válce, 2015), ať už se tohoto úkolu zhostí osvědčené trio a nebo někdo jiný. Základní kámen však byl bezpochyby položen.