Německé bylo srdce monarchie

Ota KONRÁD

Německé bylo srdce monarchie...

Rakušanství, němectví a střední Evropa v rakouské historiografii mezi válkami

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, 185 s., 199 Kč

V záhlaví Konrádovy knihy stojí otázka, jakým způsobem vytvářeli rakouští historici své obrazy dějin. Cílem knihy je identifikovat základní témata rakouského meziválečného dějepisectví, analyzovat jejich interpretace a postihnout tak koncepce rakouských dějin, zformulované mezi lety 1918-1938. 

Autor se nejprve zaměřuje na teoretické otázky, prolínající se rakouským dějepisectvím dané doby. Upozorňuje na obecný vliv Institutu pro rakouský dějezpyt pro chápání historikovy práce, tj. důraz fakta a výpověď pramenů. Teoretická témata tak sice netvořila autonomní oblast zájmu rakouských historiků, přesto představy o podstatě a smyslu dějin zásadně ovlivňovaly jejich tvorbu. Konrád nachází ve studovaných textech několik klíčových pojmů „filosofie dějin“ rakouských historiků: víra v existenci dobových tendencí, reálně ovlivňujících dějiny; důraz na národ a důvěru v kontinuitu historického vývoje.

Sami rakouští vědci si uvědomovali zlomovost roku 1918 po stránce tematické i metodologické. Obecně sdílenou ideou, jež tvořila základ dějepisné produkce, byla národní perspektiva. Dějiny se rovnaly dějinám národa coby objektivní veličiny, představující kontinuum v diskontinuitě. Přesto (či právě proto) ucelené teoretické pojetí rakouského národa nebylo až na výjimky zformulováno a nakládání s tímto termínem bylo dosti volné. Tento mentální obzor rezonoval i v soudobé politice, neboť pro rakouský stavovský stát to byla otázka samotné existence. V tomto duchu, třebaže ideálem byla objektivita historické práce, byla služba národu vnímána jako legitimní motiv k psaní o dějinách. Poznání rakouských dějin bylo proto silně provázáno s přítomností i budoucností.

Primární otázkou byl mezi lety 1918 a 1938 vztah Rakouska k Německu. K tomuto tématu se nemohla nevyjádřit žádná z koncepcí rakouských dějin. Nejvýraznějším proudem  byla přitom tzv. celoněmecká koncepce, usilující o překonání rakousko-pruského antagonismu akcentováním celoněmecké perspektivy. I velkorakouská koncepce však měla ještě po roce 1918 své zastánce. Myšlenka rakouské výjimečnosti pak u některých autorů nabyla na síle po vzestupu nacismu v Německu. Koncepce, které by nepracovaly na národním základě, ať už na bázi katolické či marxistické, hrály ve sledovaném období vysloveně marginální, leč o to zajímavější úlohu. Zformulované koncepce rakouských dějin byly promítány také do budoucnosti. V knize zachycené představy o budoucnosti středoevropského regionu v očích rakouských historiků nejsou zajímavé jen s ohledem na následnou expanzi hitlerovského Německa,  ale v lecčems jsou svým uvažováním o roli národního a nadnárodního principu v Evropě podnětné i pro dnešního čtenáře. 

Smysl rakouských dějin býval obvykle spatřován ve štítu říše, ať už proti Slovanům, Maďarům, Turkům či Francouzům. Rakousko, které bránilo, aby se slovanská národy dostaly pod vliv Ruska, tak vždy sloužilo o očích rakouských historiků němectví obecně. Otázka středovýchodní Evropy proto byla pro všechny koncepce rakouských dějin naprosto kruciální. Nutnost organizovat ji, resp. bránit, vyvstávala jako zvláštní dějinná úloha Rakouska. V tomto ohledu je zajímavé sledovat vztah k habsburské monarchii. Habsburkové byli vnímáni zároveň jako praví představitelé německy vedené říše i kritizováni za neněmecké jednání, opět dle světonázoru konkrétního autora.

Vyústěním knihy je představení uzlových bodů rakouských dějin, tak jak je definovala rakouská meziválečná historiografie. Tato pasáž ukazuje aplikaci teoretických náhledů na konkrétní příklady a fakta. Ve vybraných textech rezonovala především otázka počátku Rakouska a jeho vztahu ke středověké římské říši, vznik podunajské monarchie roku 1526, důsledky třicetileté válka, vláda Marie Terezie a Josefa II. či odkaz kancléře Metternicha. Ke všem těmto bodům zaujímali rakouští historici výrazná, ovšem ne vždy shodná stanoviska. V negativním světle pak byly konsensuálně vnímány události let 1848 a především 1866. Prusko-rakouská válka byla obecně pokládána za počátek dlouhé krize Rakouska, vrcholící rokem 1918, léta 1867-1914 tak představovala jakousi slepou uličku rakouských dějin. Jako bezesporu slavné kapitoly byly naopak vyzdvihovány porážka Turků u Vídně roku 1683, epocha rakouského baroka a vláda německé panovnice Marie Terezie.  

Rozsahem útlá, obsahem však velice bohatá knížka Oty Konráda je inspirativním titulem, který se zaslouží jen přivítat. Doporučit ho pak lze nejen zájemcům o dějiny vědy či intelektuální dějiny, zajímavé podněty přináší např. i pro studium tendencí, vedoucích k rozpadu habsburské monarchie, cesty Rakouska k anschlussu, inspirativní zrcadlo nastavuje také československému dějepisectví.