Modernizace olomoucké pevnosti v 19. století
Michael Viktořík: Táborová pevnost Olomouc. Modernizace olomoucké pevnosti v 19. století
České Budějovice, Bohumír Němec – Veduta 2011, 280 s., ISBN 978-80-86829-71-5
Nejspíše nebude sporu o tom, že vojenské dějiny jsou v rámci akademické historiografie příslovečnou Popelkou. Výjimkou, potvrzující pravidlo, by snad mohly představovat husitské války, válka třicetiletá či první a druhá světová válka. Ani v těchto případech se však nejedná o masové zastoupení. Stále tak v podstatě platí, že pokud už je tématu vojenských dějin věnována pozornost, je tato oblast historického zájmu ztotožňována především s válečnými operacemi a taženími či životopisy vojevůdců. Zároveň platí úměra, že čím mlčenlivější je dějepisectví institucionální, tím aktivnější je dějepisectví regionální, která tak udává směr a stává se výkladní skříní. Publikací, které by vybočovaly z toho rámce, pak není mnoho. Jednou z oblastí, jež je spíše zanedbávána, pomineme-li encyklopedické a přehledové práce, je vojenská architektura. Už proto vzbuzuje zájem kniha olomouckého historika Michaela Viktoříka, věnovaná modernizaci táborové pevnosti Olomouc v 19. století. Toto očekávání posiluje i bohatá výprava knihy, především ale fakt, že začátek prací na textu se datuje do roku 2004, což naznačuje na autorovu píli a nadšení pro studované téma. Zjevným příslibem je také autorovo opakované studium materiálů ve vídeňských archivech a muzeích, jež dosud nebyly soustavněji využity. Viktoříkovým cílem přitom není podat syntetizující obraz moderních vojenských dějin Olomouce, vědomě opomíjí obsáhlou otázku soužití vojska a města, ale zaměřuje se na postižení vývoje, kterým sama olomoucké pevnost během 19. století prošla a na to jakou hrála roli ve strategických úvahách armádních kruhů habsburské monarchie, čímž dává knize svým způsobem obecnější vyznění. Nadto o stýkání a potýkání vojenského v městského prvku alespoň v základní rovině referují nedávno vydané dvoudílné Dějiny Olomouce.
Úvodní pasáže obligátně představují spíše nepočetnou literaturu k dějinám olomoucké pevnosti. Viktořík sám vyzdvihuje především práce Josefa Kšíra, Václava Nešpora, Vladimíra Kupky a Pavla Michny. Dále autor shrnuje dějiny olomoucké pevnosti ve starším období, než které je náplní jeho vlastní knihy. Olomouc byla strategicky významným objektem už od roku 1655, a to díky bastionové pevnosti, vybudované zde za třicetileté války Švédy. Její význam v rámci habsburské monarchie pak narostl po ztrátě Slezska, kdy se Olomouc ocitla v příhraničí. Proto v letech 1742-1757 došlo k přebudování stávající pevnosti v moderní fortifikaci, která již záhy osvědčila své kvality, když byla roku 1758 obléhána Prusy. K další stavební aktivitě pak došlo až na počátku 19. století, kdy se už vlivem nepozornosti a zubu druhdy nejmodernější vojenský obranný komplex své doby nacházel v dosti tristním stavu. To přirozeně nebylo s ohledem na probíhající napoleonské války jako příhodný stav. Olomouci přitom byla přiznávána v rámci rakouského obranného systému přední postavení, o čemž svědčí známý spis arcivévody Jana o opevňovacím systému habsburské monarchie z roku 1810. Zde byla Olomouc označena za objekt I. třídy, jehož hlavní rolí má být zachycení útoku nepřítele, směřujícího ze Slezska či Haliče přes Moravu na Vídeň. Což byla přesně ta role, kterou mohla Olomouc na počátku 19. století plnit jen stěží.
Jako zásadní přelom označuje Michael Viktořík rok 1829. Tehdy byla z podnětu arcivévody Jana zahájena reforma, jejímž důsledkem byl zvýšený zájem o stav rakouských pevností. Příslušné armádní kruhy tak začaly uvažovat také o rekonstrukci a modernizaci bastionové pevnosti v Olomouci. Hned z následujícího roku se dochoval elaborát, který střízlivě popsal hlavní nedostatky a problémy pevnosti. Krom doslova zbídačeného stavu bylo jako hlavní nebezpečí identifikováno případné dělostřelecké ostřelování Olomouce od Klášterního Hradiska, z Tabulového a Šibeničního vrchu. Pevnost nebyla prý v roce 1830 s to ostřelování delší dobu čelit. Krom zanedbané údržby (jako velký problém se ukázala nefunkční inundace) zde samozřejmě hrál roli také faktor proměny vojenství v důsledku válek s revoluční a napoleonskou Francií. Tehdy padl poprvé návrh přebudovat stávající bastionovou pevnost v moderní táborovou pevnost (něm. verschanztes Lager), zvětšit areál pevnosti i navýšit posádku. Hlavní výhoda táborové pevnosti byla spatřována v možnosti aktivně vystupovat proti nepříteli. Tento koncept se následně stal předmětem zdlouhavé debaty, kterou Viktořík detailně představuje. Se znalostí dalšího vývoje je zajímavé, že první ideový projektant moderní olomoucké pevnosti Emanuel Zitta už v roce 1830 neměl iluze o udržitelnosti Svaté aliance a považoval jak Prusko, tak Rusko za potenciálního nepřítele a v tom duchu uvažoval i o rekonstrukci olomoucké pevnosti.
Plán na přestavbu bastionové pevnosti v pevnost táborovou však roku 1832 narazil na zásadní nesouhlas klíčové osobnosti arcivévody Jana. Diskuse o dalším vývoji se táhly i během roku 1833 a Michael Viktořík jim věnuje pečlivou pozornost. V roce 1839 byla výstavba předsunutých fortů na Šibeničním a Tabulovém vrchu schválena císařem Ferdinandem I., mezitím probíhaly udržovací práce na stávajících olomouckých objektech, inundaci a infrastruktuře. Stavbu přitom nadále provázela řada komplikací a složitých diskusí mezi stoupenci a odpůrci plánu táborové pevnosti. Roku 1847 dokonce došlo k sesutí části stavby na Šibeničním vrchu. Viktořík zde např. vyvrací tradované názory, přejímané od Václava Nešpora, že by systém předsunutých pevnůstek v předpolí olomoucké pevnosti pocházel již z roku 1802. Opírá se přitom mimo jiné o pádný argument, že v tom případě by Olomouc cca o 20 let předběhla obdobnou přestavbu v Linzi, které je obecně v tomto směru přiznáván primát. Práce pokračovaly i během revolučních let – oba forty tak byly dokončeny s určitým zpožděným k roku 1851. Výsledný stav však stále neodpovídal nárokům kladeným na moderní pevnost. Se změnou na trůně, kam v prosinci roku 1848 dosedl František Josef I. a výměnou na dalších klíčových postech se ale změnil i postoj nejvyšších vojenských kruhů k otázce táborové pevnosti, která tak dostala zelenou. Další důvod lze shodně s autorem vidět jak v osobní zkušenosti mladého císaře s olomouckými poměry, tak v zahraničně-politické atmosféře, kdy na sklonku 40. let 19. století akutně hrozil válečný střet Rakouska s Pruskem. Zvláštní komise znovu potvrdila mimořádné postavení Olomouce v obranném systému monarchie a roku 1850 doporučila přestavěn tamní bastionovou pevnost v pevnost táborovou s předsunutým prstencem fortů. Třebaže k válce s Pruskem nakonec v roce 1850 nedošlo, záměry modernizovat olomouckou pevnost v podobném duchu posílila Krymská válka. Výsledkem stavební činnosti v Olomouci se tak v polovině 60. let 19. století stalo bastionové jádro, obklopené 18 forty v předpolí.
Tehdy se už ale schylovalo k mocenskému řešení budoucího směřování Německého spolku. Už začátkem osudného roku 1866 byl vydán rozkaz, aby byla olomoucká pevnost připravována k obraně před napadením ze strany Prusů. K tomu však s výjimkou dílčích střetů s 2. pruskou armádou Friedricha Viléma v červenci 1866 nedošlo, neboť Prusové se obléhání pevnosti vyhnuli. Prusko-rakouská válka přitom znamenala jedinou bojovou zkoušku ohněm, kterou olomoucká pevnost v 19. století prošla. Výsledek války roku 1866 pak vedl k dalším úvahám co s pevnostním systémem. Nejen Olomouc, ale také Josefov či Hradec Králové totiž do průběhu války nijak nezasáhly. Na jedné straně tak armádní kruhy uvažovaly jak pevnosti dále modernizovat, aby odpovídaly bouřlivě se proměňujícím vojenským možnostem, na straně druhé se začaly objevovat hlasy, které označovaly tento obranný systém za překonaný. Přesto se však s Olomoucí coby strategickým bodem počítalo ještě v polovině 80. let. Pravdou je, že investice v porovnání s předchozím obdobím citelně poklesly, rok 1866 tak lze skutečně označit za konec jedné epochy. Již před vypuknutím prusko-rakouské války byla diskutována výstavba opevnění na Svatém Kopečku, což podpořil i vrchní velitel rakouské Severní armády Benedek. Právě tohoto záměru se týkal poválečný spor o smyslu investice do pevnostních objektů. Nakonec však převážilo stanovisko stoupenců projektu, v čele s vlivným arcivévodou Albrechtem, a začátkem 70. let 19. století byla výstavba zahájena. Vznikl tak dodnes zachovaný fort v Radíkově, který Michael Viktořík označuje za unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.
I přes skepsi ohledně role pevností v moderním válečnictví se v Olomouci s různou intenzitou budovalo až do poloviny 80. let 19. století. Už roku 1869 však olomoucká městská rada iniciovala petici, žádající zrušení pevnosti, od čehož si město slibovalo hospodářský a kulturní vzestup. Nutno říci, že životní podmínky v pevnostním městě skutečně nebyly ideální. Vojenský režim svazoval ekonomický život a např. vlivem zahnívající vody v příkopech kolem pevnosti byla v Olomouci velmi vysoká nemocnost a mortalita. Roku 1871 tak byla zahájena jednání s rakouskou vládou i příslušnými ministerstvy, což vyústilo v započení bourání pevnostních bran roku 1879. Roku 1888 byl zrušen pevnostní status Olomouce, o čemž císař rozhodl již o dva roky dříve, roku 1894 se podařilo městu konečně uzavřít uspokojivou dohodu o koupi erárních pozemků. Ve výsledku tak na sklonku 19. století v místech bastionového opevnění vznikala okružní třída a Olomoucí začala projíždět tramvaj. Michael Viktořík z dnešního pohledu neváhá označit masivní a překotnou likvidaci pevnosti za zbytečnou a polemizuje s názorem většiny literatury, že šlo o nevyhnutelný proces. Může dnes sice ztráty unikátní památky želet, s ohledem na dlouhodobé životní podmínky se ale zle tehdejším lidem jen stěží divit. Že Olomouc nepředstavovala případ ojedinělý naznačuje i shodný vývoj pevnosti královéhradecké, která byla rozebrána ještě pečlivěji. Závěrem se autor ve zkratce věnuje osudům objektů, které zánik vojenské pevnosti přečkaly. Výklad doplňuje i trojí exkurz. Ten informuje o vývoji vlastní bastionové pevnosti, seznamuje s vojenskými orgány, které řídily pevnostní výstavbu či představuje konkrétní elaborát o přestavbě olomoucké pevnosti z roku 1841. Kniha obsahuje také řadu vyobrazení a plánů, včetně typologie fortů a lagerwerků, častého užití nepochybně dojde v závěru připojený slovníček základních pojmů a terminologie, s níž se čtenář v knize setká na každém kroku.
Kniha Michaela Viktoříka rozhodně nepředstavuje jednoduché čtení. Na svého čtenáře totiž klade nemalé nároky, minimálně stran místní znalosti (byť do jisté míry toto supluje obrazová dokumentace) a obeznámenosti s odbornou terminologií. Za toto zvýšené úsilí je však čtenář bohatě odměněn. Michaelu Viktoříkovi se podařilo podrobně postihnout všechny nemalé peripetie vývoje olomoucké pevnosti v 19. století a ve vazbě na bohatý obrazový materiál, který představuje nedílnou součást textu, předložit zájemcům informačně nabitý příspěvek k vojenským, potažmo regionálním dějinám. Práce je charakteristická ujasněnou koncepcí, v rámci možností přehledným výkladem, nespornou fundovaností autora, kritickým přístupem i pečlivým vytěžením nabízejících se pramenných zdrojů, avšak se zachováním schopnosti oddělit podstatné od nepodstatného a nezatěžovat tak čtenáře přes únosnou míru. Závěrem nezbývá než vyjádřit naději, že obdobného zpracování se v budoucnu dostane také pevnosti královéhradecké.