Královéhradecká pevnost za války 1866

Jaroslav Dvořák: Velké dny hradecké pevnosti za války 1866. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2021. ISBN 978-80-7465-479-4.

Nová kniha Jaroslava Dvořáka, jež spatřila světlo světa při loňském 155. výročí událostí prusko-rakouské války, se zaměřuje na téma, které lze jen s nepatrnou nadsázkou nazvat jedním z bílých míst historiografie válečného roku 1866. Ne, že by dosavadní literatura vůbec nevěnovala problematice vojenských pevností a jejich roli ve válečných operacích pozornost, téma se však nikdy nestalo dominantním a soustavně diskutovaným, a naopak na řadách laické i většiny odborné veřejnosti zůstal zafixován odsudek někdejších barokních bastionových pevností (tedy v rakouském kontextu Terezína, Olomouce, Hradce Králové, Josefova a Prahy) coby zastaralého, přežilého takticko-strategického prvku, jehož zbytečnost právě kampaň z roku 1866 nasvítila plným ostrým světlem. Ještě počátkem 90. let 20. století tento náhled kodifikoval v krátkém konferenčním příspěvku tak renomovaný znalec pevnostní problematiky (především pak Terezína), jakým byl Andrej Romaňák. Tento závěr zafixovalo následně v roce 2002 kolektivní dílo Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku z roku 2002, vzniklé pod redakcí Vladimíra Kupky. Třebaže se v roce 2005 pokusili s tímto náhledem polemizovat Pavel Bělina a Josef Fučík, téma pevností v prusko-rakouské válce se stalo toliko jednou nepříliš obšírnou kapitolou jejich rozsáhlé knihy, takže dopad Bělinova a Fučíkova názoru na veřejné mínění nedoznal přílišného efektu.

Nelze se pak divit, že ani sama badatelská tradice studia bastionových pevností a pevnostních měst není v českém dějepisectví příliš rozvinutá. Ačkoliv od 90. let 20. století vyšla řada titulů, zaobírajících se předmětnou problematikou, jejich autoři tak pohříchu činili takřka výhradně optikou stavebně-historickou, čímž byl nadále deformován celkový rozměr tématu a jeho význam. Nebývalým zpestřením fortifikační historiografie se tak staly až dvě monografie Michaela Viktoříka z let 2011 a 2018, v nichž se autor zabýval modernizací a podobou života v pevnosti Olomouc. Ve Viktoříkově poslední knize tak došla pozornosti i válka z roku 1866, avšak i ta tvořila pouze jednu z více kapitol. Naopak inspirativním způsobem v roce 2018 akcentoval roli terezínské pevnosti v bojích z roku 1866 Jiří Hofman v publikaci Mlhy na Chlumu, čímž ve stopách P. Běliny a J. Fučíka naznačil nutnost revize dosavadních převažujících názorů na roli bastionových pevností (nejen) v prusko-rakouské válce. Popsaná situace pak vystihuje i případ samotného Hradce Králové. Po stručném postižení role zdejší pevnosti v kanonickém díle Otakara Jedličky se tématu věnovalo pouze několik badatelů. Ve 20. a 30. letech 20. století Hradci Králové v roce 1866 věnoval několik kratších, leč přínosných článků Ludvík Domečka, ve 30. letech předložili stručnou brožurku, podávající celkový obraz vývoje pevnosti, Ivan Honl a Alois Kubíček, především stavební vývoj pevnosti přiblížili v 60. až 80. letech v dalších brožurkách Otakar Jaroš a Aleš Doubrava, resp. Aleš Doubrava a Jiří Malina. Od 90. let 20. století pak předložili podnětné texty dílčího charakteru především Jiří Slavík a Radek Pokorný s Jiřím Pavlíkem. Jiří Slavík se v roce 2015 stal autorem dalšího monografického zpracování dějin královéhradecké pevnosti, kde však problematika války 1866 nenalezla většího místa. Dění v pevnostním městě Hradci Králové naopak na základě vzpomínkových pramenů osobní povahy vykreslil v roce 2016 Jaroslav Šůla. Nastíněný horizont pak nepřekročily ani kolektivní dějiny města Hradce Králové z roku 2017.   

Už tento drobný historiografický přehled dává tušit, že předmětná kniha Jaroslava Dvořáka představuje jistý unikát, a to jak svým zaměřením na konkrétní pevnostní město, tak konkrétním chronologickým vymezením horizontem válečného roku 1866. A v neposlední řadě i rozsahem o počtu 703 tiskových stran. Lze předeslat, že tento rozsah přesně vypovídá o Dvořákově pracovní metodě, příznačné snahou o detailní drobnokresbu, zároveň ovšem na co nejširší ploše. Knihu otevírá úvod, v němž autor skýtá čtenáři vhled do širších historických souvislostí, jež vyústily roku 1866 v prusko-rakouskou válku. Stručně tu pojednává nejen o vývoji pevnosti Hradec Králové (včetně klíčového napojení na železniční síť v polovině 19. století) v samotný předvečer války, tj. cca od roku 1858, ale při vykreslení proměny někdejšího svobodného města Hradce Králové v bastionovou pevnost mezi lety 1766–1790 však svou pozornost obrací až k událostem třicetileté války. V rámci této úvodní kapitoly Jaroslav Dvořák postihl také tvář každodenního života v pevnostním Hradci Králové a topografické, duchovní, socio-ekonomické i správní faktory, které tuto tvář spoluformovaly.

Následně se Jaroslav Dvořák věnuje již samotnému válečnému roku 1866. V celé jedné kapitole vykresluje jeho průběh od měsíce ledna a ukazuje, jak se válka stávala nevyhnutelnou, jak na tento fakt stát i společnost reagovaly a jak se toto očekávání projevovalo v životě a fungování pevnostního města Hradce Králové. Zdařile tak vykresluje velmi barvitý obraz života v Hradci Králové od ledna až do poloviny června 1866. Následující kapitola je věnována dění od zveřejnění válečného manifestu rakouského císaře Františka Josefa I. ze 17. června 1866, který definitivně potvrdil neodvratnost války, až k předvečeru bitvy na Chlumu. Jaroslav Dvořák tak popisuje přípravy pevnosti a jejích obyvatel na válečný stav, průchod rakouského vojska pevností, obsáhle se zabývá např. otázkou pobytu štábu vrchního velitele rakouské Severní armády polního zbrojmistra Benedeka na královehradeckém předměstí, který je s ohledem na nadcházející bezprostřední dění v literatuře obestřen různými výklady. V podobných okamžicích se ukazuje další výrazná stránka autorského stylu Jaroslava Dvořáka, a sice schopnost a odvaha formulovat vlastní názor. Velmi barvitě zde autor např. přibližuje rozpoložení samotného Benedeka a atmosféru v jeho okolí těsně před generální bitvou, o níž Jaroslav Dvořák soudí, že s ní rakouský vrchní velitel do poslední chvíle nepočítal.

Nepřekvapí, že samostatnou kapitolu věnoval Jaroslav Dvořák právě bitvě u Hradce Králové. Není to dáno jen samotným významem generálního střetu pro celou válečnou kampaň z roku 1866, ale především pro pozdější osud královéhradecké pevnosti, v němž hrál výsledek bitvy a (ne)zapojení pevnosti a její posádky do bojů klíčovou argumentační roli, rezonující na laické i odborné bázi doposud. Jaroslav Dvořák zde obsáhle cituje svědectví pamětníků, ukazující, jak obyvatelé pevnostního města válku před svými branami vnímali. Na jejich základě poté autor vykresluje různé epizody tehdejší doby, ať už útěk obyvatelstva z předměstí, uzavření pevnosti, roli pevnosti coby lazaretu, obzvláště přínosnou pasáží je popis charakteru krajiny v okolí pevnosti s důrazem na vodní toky a jejich přechody, což následně Dvořák zúročuje při zpochybnění zveličené legendy o množství utopených rakouských vojáků během ústupu od Chlumu přes Hradec Králové. Navazující kapitola pojednává o dlouhém časovém období mezi 4. červencem a 22. srpnem 1866, tedy mezi bitvou u Hradce Králové a uzavřením míru. Jaroslav Dvořák zde na ploše více než dvou set stran plasticky vykresluje dění v královéhradecké pevnosti a jejím okolí, které bývá často v literatuře takřka přecházeno s tím, že Prusové snahy o obléhání vzdali. Tento pohled moderních badatelů však opomíjí fakt, že i červenec 1866, přinejmenším až do mikulovského příměří, byl pro obyvatele pevnosti dobou nemalého psychického vzepjetí a nejistoty. Obyvatelé města se totiž museli vypořádat nejen se strachem z dobývání Prusy, které skutečně pominulo formálním ostřelováním 5. července 1866, ale i s problémy se zásobováním, informovaností a v neposlední řadě i s raněnými a umírajícími vojáky, kteří nalezli v pevnosti azyl. Právě v tomto okamžiku splnila královéhradecká pevnost jeden ze svých hlavních úkolů, jak Jaroslav Dvořák správně zdůrazňuje. Znalce Dvořákova díla nepřekvapí, že se i v aktuální knize dostává pozornosti hrdinovi autorovy starší knihy, Janu Nepomukovi Steinskému, jehož životní osud je vhodnou ilustrací. Nejistá doba s sebou přinášela řadu rozličných událostí, které autor čtenáři zprostředkovává doslova den po dni. Ať už jde o tradiční příběhy, jako jednání s pruskými parlamentáři a následné ostřelování pevnosti nebo kontakty mezi posádkami josefovské a královéhradecké pevnosti, resp. různé menší epizodické příhody typu protipruského odboje či vyrovnávání se s pruskou okupací, výzvědných akcí nebo naopak podezřením z propruského špionství i jiných incidentů, spjatých s válečným časem, které – jakkoliv bez zásadního dopadu na tehdejší dění – zvyšují plasticitu obrazu válečného prožitku obyvatel Hradce Králové a okolí.

Předposlední kapitola je rámována obdobím od konce srpna do podzimu 1866. Pojednává tak o uzavření míru v Praze 23. srpna 1866, odchodu pruských vojsk z českých zemí a důsledcích války a okupace v podobě válečných škod, lidských i materiálních, které soudobá společnost utrpěla. V tomto směru se autor podrobně zabývá otázkami zranění, úmrtí a pohřbívání vojáků v pevnosti, což dílčím způsobem nakousl již dříve, nyní ale téma přehledně sumarizuje, včetně přínosných přehledových tabulek. Kapitolu uzavírá líčení návštěvy rakouského císaře Františka Josefa I. v českých zemích na přelomu října a listopadu 1866, během níž panovník zavítal také na bojiště na Chlumu i do Hradce Králové. Zaslouží poznamenat, že tomuto tématu se dostalo v knize Jaroslava Dvořáka prvního souborného zpracování. Cenný je např. přehled osobností z Královéhradecka, které císař při svém pobytu ocenil, neboť nejen jejich výčet, ale i sama sociální struktura oplývají zajímavou výpovědní hodnotou. Závěrečná kapitola knihy pak obsahuje pomyslný vějíř témat, jejichž společným jmenovatelem jsou dozvuky prusko-rakouské války. Sem Jaroslav Dvořák zařadil dílčí témata, jako památky na vojáky, zemřelé v roce 1866 (jak ty koncentrované na vojenském hřbitově na Pouchově, tak solitéry na katastru města Hradce Králové), epidemie cholery, složitá kauza rušení pevnosti po roce 1866 a se zánikem pevnosti spojené otázky obnovy a rozšíření městské zeleně, zřízení pomníků Ladislava Jana Pospíšila, klíčové osobnosti vedení města stojící za zrušením pevnosti, či dodnes stojících pevnostních pozůstatků v Hradci Králové, které přežily defortifikační euforii konce 19. a počátku 20. století, i mnohdy problematickou památkovou péči následujících desetiletí. Kniha zahrnuje také stručný chronologický přehled zásadních dat z historie královéhradecké pevnosti, počínaje dubnem 1866 a konče červnem 1933 (odhalení Pospíšilova pomníku), obsahuje i obligátní soupis použitých pramenů a literatury, seznam použitých zkratek a užitečný jmenný rejstřík.

Není možné a ani účelné postihnout podrobně všechna témata, kterých se Jaroslav Dvořák ve své knize dotýká, už pro její obsáhlost, autorův pracovní postup i prostou skutečnost, že při šíři daného tématu každého čtenáře nepochybně zaujme něco jiného. Podstatná ovšem je skutečnost, že Jaroslav Dvořák předložil poctivou práci, která náleží k nejvýraznějším dílům „šestašedesátnické“ či pevnostní odborné literatury posledních let a jako taková se stává výzvou dalšímu bádání, minimálně ve vztahu k ostatním pevnostem česko-moravského prostoru. Dvořákova metoda detailní drobnokresby, příznačná častým prokládáním autorského výkladu obsáhlými autentickými výpověďmi současníků, sice na jednu stranu klade nemalé nároky na čtenářskou koncentraci, zároveň však valnou měrou kladně přispívá k atmosféře líčení i plasticitě sdělení. Jaroslav Dvořák nabídl čtenářům nejen nejobsáhlejší souborný obraz dějin královéhradecké pevnosti za prusko-rakouské války, zároveň také přinesl řadu nových poznatků a na pravou míru uvedl, anebo alespoň podrobil diskusi, řadu starších interpretací, v první řadě samotný odsudek bastionového opevnění, jehož zastaralost měla právě válka z roku 1866 ukázat v plné nahotě. Čas a energie, investované čtenářem, se tak po mém soudu bohatě zúročí a naprosto proto nepochybuji o tom, že se nejnovější kniha Jaroslava Dvořáka o osudech královéhradecké pevnosti za „velkých dní za války 1866“ stane vyhledávanou oporou dalších badatelů. Představuje totiž patrně maximum toho, co lze k tématu přinést bez využití fondů vídeňského Válečného archivu. To je zároveň cesta, jak na Dvořákovu práci navázat, což ukázal ve svých studiích (především o pevnosti Olomouc) Michael Viktořík.