Baterie mrtvých na Chlumu v roce 1866

Zdeněk Jánský – Vlastimil Grof – Jiří Synek: Baterie mrtvých u Chlumu v roce 1866. Komitét pro udržování památek z války roku 1866 ve spolupráci s Muzeem východních Čech v Hradci Králové, Hradec Králové 2013, 79 s., ISBN 978-80-904841-4-6.

Prusko-rakouská válka, jež proběhla během letních měsíců roku 1866, skýtá hned několik vděčných příběhů, které se staly jejím pomyslným symbolem. Mezi ty nejsilnější s výrazným tragickým nábojem patří vedle boje o les Svíb osud dělostřelecké jízdní baterie setníka Augusta van der Groeben. Pietní vzpomínka na rakouské dělostřelce, kteří i za cenu vlastních životů hájili své pozice proti útočící pruské armádě, a svou obětí tak umožnili zbytku rakouského vojska relativně bezpečný ústup z bojiště, byla připomínána už během prvních desetiletí, následujících po bitvě u Hradce Králové. V roce 1893 byl na bývalém chlumském bojišti odhalen monumentální pomník tzv. Baterie mrtvých, který je dodnes nepřehlédnutelnou připomínkou oběti setníka van der Groeben a jeho mužů. Při letošní příležitosti 120. výročí odhalení tohoto pomníku vyšlo ve spolupráci Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 a Muzea východních Čech v Hradci Králové v pořadí již třetí, tentokrát však přepracované a doplněné vydání knihy Zdeňka Jánského Baterie mrtvých u Chlumu v roce 1866.

Podnět ke stavbě pomníku dedikovaného nešťastné van der Groebenově baterii vzešel ze strany tehdějšího Komitétu, návrh vypracoval Václav Weinzettl, architekt sochařské školy v Hořicích, která byla od počátků úzce spojena s památkovou a memoriální péčí na bojišti z války roku 1866. Slavnostním odhalením za přítomnosti přeživších dělostřelců a detailním popisem výzdoby pomníku Baterie mrtvých také Zdeněk Jánský své líčení začíná. Pomník na Chlumu však není jedinou připomínkou oběti 7. baterie 8. dělostřeleckého pluku. Další pomník, van der Groebenově jednotce zasvěcený, se nachází ve štýrském městě Gamlitz. Odhalen byl později než ten chlumský, a sice v červnu roku 1914. Jak spekuluje Zdeněk Jánský, důvodem byla vedle rozmáhající se legendy skutečnost, že baterie zde před osudnou bitvou pobývala a jeden z přeživších vojáků v obci po válce žil. I pomník z Gamlitz je autorem pečlivě popsán a přiblížen čtenáři, pro něhož – narozdíl od Baterie na Chlumu – představuje povětšinou věc neznámou. Opisy jak na památníku chlumském, tak gamlitzském shodně uvádějí, že dne 3. 6. 1866 padli při v bojích s Prusy setník van der Groeben, nadporučík Wolf a s nimi 52 mužů. Což bude v dalším výkladu důležitý údaj. Paměť na hrdinný odpor rakouských dělostřelců se odrazila také v další oblasti umělecké sféry. V roce 1907 dokončil Václav Sochor, známý již z dřívějška uznávaným plátnem Srážka jízdy u Střezetic, rozměrný obraz Baterie mrtvých. Obraz se dočkal pozitivního přijetí ve Vídni i v Praze, zájem o něj projevil také Berlín. Po roce 1928 bylo Sochorovo dílo zakoupeno do sbírek vídeňského Arsenalu. Stejné téma přitom zpracoval již roku 1897 známý umělec Rudolf Ottenfeld, jehož jméno zájemcům o dějiny rakouské armády jistě netřeba představovat. Třetí výtvarné pojetí (tentokráte za pruskou stranu) pak představuje obraz malíře Carla Röchlinga. Všechny tři obrazy (přednostně ovšem díla Ottenfeldova a Sochorova) Zdeněk Jánský představuje a porovnává s cílem postihnout náhled autora na konec van der Groebenovy baterie.

Následující pasáž se věnuje popisu role van der Groebenovy baterie v bitvě na Chlumu. Zdeněk Jánský usiluje o co nejdetailnější vykreslení působení baterie a jejích členů během onoho osudového dne, aby pak mohl lépe postihnout vznik a vývoj druhého života van der Groebenovy baterie nebo chceme-li jejího mýtu, který se obrazil ve vzpomínaných uměleckých dílech. Obzvláště pozorně se Zdeněk Jánský věnuje posledním okamžikům baterie. K rozbití odhodlaného odporu rakouských dělostřelců stačila I. pruské gardové divizi zhruba tří minutová palba na vzdálenost cca 200 kroků, během níž padl setník Groeben i většina jeho mužů. Zachránit se podařilo jediné dělo, z důstojníků přežil jen podporučík Merkel. I tak ale Groebenova baterie stačila do blížících se Prusů asi 10 krát vystřelit a také ono zachráněné dělo bylo ještě později znovu obráceno proti pruským vojákům, dobývajícím Rozběřice. Zdeněk Jánský na tomto místě zmiňuje existenci dosud nezveřejněných dokumentů z pozůstalosti krajského konzervátora vojenských památek Bohuslava Peterky – hlavně korespondenci některých přeživších dělostřelců někdejší Groebenovy baterie s malířem Sochorem i vzájemnou korespondence bývalých příslušníků baterie mezi sebou, k níž se vrátí později. Podstatná je revize tradovaného počtu 52 padlých van der Groebenovy baterie, na což už dříve upozornil Jaroslav Dvořák, včetně detailního výčtu všech ztrát.

Poté následuje stručné představení historie 7. jízdní dělostřelecké baterie 8. pluku. Baterie, která se osvědčila již v letech 1848-1849 za bojů v Itálii a neztratila čest ani v roce 1859 u Solferina, přečkala i osudnou prusko-rakouskou válku a rozpuštěna byla až roku 1885. Zdeněk Jánský zde nastiňuje také životní osudy Augusta van der Groeben, mnohem podrobněji se ale věnuje pozůstalým příslušníkům baterie. Obzvláště zajímavé jsou pasáže, v nichž se Zdeněk Jánský zaobírá dopisy přeživších členů van der Groebenovy baterie s malířem Sochorem a na jejich základě vykresluje postupné budování mýtu baterie mrtvých i vzájemné odlišnosti ve verzích toho kterého pamětníka, stejně jako vzájemnou osobní nevraživost. Tečkou za příspěvkem Zdeňka Jánského je soupis celkových ztrát rakouského dělostřelectva ze dne 3. 6. 1866, plus evidenční seznam hrobů a pomníků padlých dělostřelců na královéhradeckém bojišti, jenž čítá 14 položek.

Jánského kmenový text dále doplňuje pojednání Vlastimila Grofa, sumarizující znalosti o rakouském dělostřelectvu v roce 1866, tj. popis struktury, organizace, fungování, výzbroje a výstroje a přiblížení povinností jednotlivých šarží polního dělostřelectva. Součástí jsou též stručné dějiny 8. dělostřeleckého pluku, jehož byla van der Groebenova baterie součástí. Závěrečné slovo pak náleží Jiřímu Synkovi. Jeho příspěvek představuje hlavní obohacení nového vydání publikace – obsahem je zpráva o restaurování pomníku Baterie mrtvých na Chlumu, k němuž došlo mezi lety 2012 až 2013. Nejen že na pomníku baterie byly již k rozpoznání známky zubu času, rekonstrukce dokonce odhalila překvapivá zjištění, že pomník byl již v minulosti nepříliš odborně restaurován. Bylo tak např. odhaleno, že pravá ruka Austrie, zdobící vrcholek pomníku, není původní, ale že jde o dřevo potažené textilií a epoxidovou pryskyřicí, plněnou pískem. Dřevo přitom již hnilo a železný čep, který obě části spojoval, zapříčinil vznik rozsáhlých prasklin na těle sochy. Po restaurování byly historicky cenné části pomníku včetně sochy Austrie uloženy v přilehlém Památníku bitvy 1866 a na původní místo byly osazeny nově vytvořené kopie. Vzhledem k dlouhodobým, a bohužel stále trvajícím problémům, s vandaly lze toto řešení kvitovat jedině s povděkem. Knihu ještě doplňuje obsáhlá obrazová příloha, přinášející vyobrazení obou pomníků Baterie mrtvých na Chlumu i v Gamlitz, reprodukce obrazů Sochorova, Ottenfeldova, Röchlingova, obraz Viktora Eckhardta von Eckhardsburg, znázorňující příjezd baterie setníka van der Groebena na pozice, portréty příslušníků baterie i fotografie náhrobků dělostřelců z chlumského bojiště a především fotodokumentaci restaurování chlumské Baterie mrtvých.

O významu tématu van der Groebenovy dělostřelecké baterie v dějinách prusko-rakouské války 1866 není pochyb, třebaže nebyla jedinou, která zde zazářila i padla. Souhrou různých okolností (které mohly být v knize více rozpracovány) se však stala personifikací hrdinství rakouského vojáka a kvalit císařského dělostřelectva obecně. Honosný pomník, který dodnes tvoří dominantu chlumského bojiště a přirozené centrum každoročních vzpomínkových akcí, v tomto procesu utváření paměti také sehrál svou roli.Při kulatém výročí titul Zdeňka Jánského, Vlastimila Grofa a Jiřího Synka tuto kapitolu vhodně a záslužně připomíná. Jánského nástin budování mýtu baterie mrtvých na pozadí umělecké reflexe na přelomu 19. a 20. století je stále přínosný a potřebným způsobem doplňuje spíše tradicionalisticky koncipované vojenské dějiny. Záslužné je také zpřístupnění svědectví korespondence pozůstalých členů baterie, kterému po Jánském nebyla věnována další pozornost. Zájemci o problematiku války roku 1866, regionální dějiny i dějiny památkové péče si jistě se zájmem přečtou i Synkovu zprávu o náročné obnově monumentálního pomníku na chlumském bojišti, která je vedle rozšíření obrazových příloh (nadto v lepší kvalitě) hlavním přínosem nového vydání.

Třebaže hodnocení publikace, která má především popularizační charakter, je nepochybně pozitivní, přesto lze říci, že leccos by šlo z pohledu čtenáře-recenzenta udělat lépe. Zdeňkovi Jánskému přísluší zásluha o zpřístupnění nepublikovaných informací z pozůstalosti známého znalce války 1866 Bohuslava Peterky, tento klad se ale někdy stává i mínusem. Jelikož jde o nepublikované zdroje, nadto v soukromém držení, údaje je pro další čtenáře obtížné ověřovat. Na příkladu aktuální knihy si pak nelze nepoložit otázku, zda skutečně nešlo Peterkou excerpovanou monografii o Václavu Sochorovi dohledat a čerpat přímo zní. Přitom stačilo přiložit poznámku, že autor se o to pokusil nebo že ji není např. z důvodu nedostatečné Peterkovy citace objektivně možné dohledat, což by bylo řešením dostatečným. Z hlediska formálního je nutno upozornit na nesjednocení citační normy, čtenářsky přívětivé by bylo také připojit sumární seznam použitých informačních zdrojů. Poněkud nešťastnou se mi jeví struktura knihy. Třebaže jde o sborník textů tří různých autorů, členění výkladu, kdy se začíná odhalením pomníku, pojednáním o uměleckých památkách a až poté dochází na popis dění v bitvě na Chlumu, představení dějin 7. dělostřelecké baterie a kdy až v úplném závěru dostává slovo Vlastimil Grof s textem, přinášejícím základní informace o podobě a fungování rakouského dělostřelectva v roce 1866, nepokládám za šťastný. V problematice méně se orientující čtenář tak ztrácí kontext a je otázkou, zda je tedy z takto rozdrobeného textu s to vytěžit maximum. Primárně popularizující publikace, jež má oslovit širší veřejnost, tak díky zřetelné nesourodosti ztrácí poněkud na efektu. Mírně zavádějící, či nejasný je také název. Samotnému roku 1866 je přece v textu věnováno minimum místa a hlavní linie výkladu se týká reflexe válečných událostí po roce 1866. Dodatek k názvu “v roce 1866” se mi tak jeví jako nadbytečný. Měřeno ale striktně obsahovou stránkou, kniha Baterie mrtvých u Chlumu v roce 1866 je solidním, fundovaným počinem a její opětovné vydání při jubilejním roce nebylo krokem vedle.