Pevnost Terezín v 19. století
Ivan Fuksa: Pevnost Terezín. Proti pruské rozpínavosti (z dějin opevnění Terezína v 19. století)
Praha, Národní muzeum 2016, 320 s. ISBN 978-80-7036-501-4
Bastionová pevnost Terezín je dnes známá především v důsledku tragických událostí druhé světové války, které postavily do stínu její starší historii. Tento fakt lze demonstrovat i na odborné literatuře, týkající se dějin Terezína v jeho pevnostní éře, jež není nejčetnější – poslední komplexní počin představuje útlá práce Andreje Romaňáka z roku 1994, sumarizující historii a vývoj Terezína od 18. do 20. století. Ivan Fuksa, který si dějiny pevnosti v 19. století vybral za své badatelské téma, tak měl poměrně velké pole působnosti. K sepsání monografie také přistoupil po několika dílčích studiích. Autor knihy se hlásí k záměru zmapovat stavební vývoj opevnění v době, kdy už byly bastionové pevnosti podle některých názorů za zenitem (a to včetně názorů některých současníků), podle Fuksy to však bylo také 19. století coby doba převratných změn společenských, hospodářských i vojenských, co k proměně terezínské pevnosti přispělo svým dílem. Lze předeslat, že tento Fuksův názor je relevantní, což lze demonstrovat i na příkladě závěrů, které učinil např. Michael Viktořík při svém studiu dějin olomoucké pevnosti v období 19. století.
Ivan Fuksa vystudoval obory dokumentace památek a stavební historie, což determinovalo i pojetí jeho knihy. Příběh terezínské bastionové pevnosti je tak pojednán v tradičním stavebně-historickém duchu. Autor se tedy v textu zabývá popisem terezínské fortifikace, jejího vývoje a proměny, rozšiřování, zdokonalování, věnuje se i záměrům nerealizovaným. Klíčovou událostí v dějinách Terezína se stala prusko-rakouská válka z roku 1866, která vedla k poslední modernizace zdejší pevnosti. Autor se snaží ukotvit své líčení v dobových souřadnicích, věnuje se proto i představení válečných konfliktů v letech 1809, 1813 a 1866, vedle toho se zabývá také posádkou pevnosti. Naopak rezignoval na uchopení zástavby, ať už vojenské či civilní, uvnitř pevnosti samé. Opírá se především o archivní prameny, pocházející z fondů Vojenského ústředního archivu v Praze a Válečného archivu ve Vídni, vedle toho využil také fondů Národního archivu v Praze, Státního okresního archivu Litoměřice/Lovosice či Zemského archivu v Opavě. Jak však upozorňuje úvodem, ne všechny archiválie bylo možno s ohledem na jejich fyzický stav prostudovat, resp. prostudoval uspokojivě. Ponejvíce Ivan Fuksa vytěžil pro něj klíčové mapy a plány, spjaté s průběhem budování Terezína.
Úvodem Ivan Fuksa resumuje obecný vývoj pevnostního stavitelství, které samozřejmě doznalo v průběhu 16. až 19. století řadu změn. Bastionové pevnosti narazily na své limity během napoleonských válek, kdy se proměnil nejen styl vedení boje, ale také početnost armád a zlepšení technických možností, především v případě dělostřelectva. Pevnosti však ještě nebyly odsouzeny k zániku, naopak hledala se cesta k jejich modernizace. Ta dala vzniknout tzv. fortovému opevnění, tj. systému samostatných předsunutých pevnůstek v předpolí hlavní pevnosti, tzv. fortů. Hovoří se tak proto nejprve o polygonálním, posléze fortovém opevnění. Očekávanou druhou stranou mince však byl další nárůst finanční nákladnosti pevnostní výstavby.
Následně autor představuje vývoj lokality před stavbou bastionové pevnosti v 18. století. Terezín bývá tradičně prezentován jako pevnost, která byla na rozdíl od Olomouce či Hradce Králové vystavěna tzv. na zelené louce. Ivan Fuksa však připomíná poněkud opomíjenou skutečnost, že i tento stavební podnik měl své kořeny a region, v němž byla pevnost Terezín zřízena, měl své zkušenosti s fortifikacemi už od třicetileté války. Fuksa poukazuje v první řadě na Litoměřice, které se staly častým objektem válečného dění, dále uvádí příklad šancí ze 17. století v lokalitě Bohušovice nad Ohří a opevnění na vrchu Křemín u Křešic. Toto všechno bylo bráno v potaz při budování Terezína. Ivan Fuksa stručně přibližuje úvahy, vedoucí k zahájení stavby bastionové pevnosti Terezín v důsledku událostí sedmileté války a války o bavorské dědictví i diskuse o jejím umístění, kdy podobně jako v případě východních Čech bylo zvažováno několik variant. Nakonec rozhodlo příhodné místo mezi Labem a Ohří, které omezovaly operační možnosti nepřátelské armády a zároveň se nové pevnosti naskýtala možnost využití zátopové oblasti a tedy posílení obranyschopnosti. Terezín tak byl určen k aktivnímu blokování lodního spojení ze směru ze Saska do Čech, vedlo toho hlídala také pozemní komunikaci z Drážďan do Prahy. Po vybudování železničního spojení v 50. letech 19. století kontroloval Terezín i tuto spojnici ze Saska. K posílení kontroly železnice bylo následně vybudováno předsunuté opevnění právě v lokalitě Bohušovice nad Ohří. Lze předeslat, že tyto úkoly pevnost Terezín během své aktivní vojenské kariéry splnila, čímž narušuje stále tradovanou tezi o apriorní zastaralosti pevnostního opevnění a jeho smyslu.
Následující pasáže jsou věnovány popisu geneze bastionové pevnosti Terezín v 18. a 19. stoletím. Nemá smysl zabíhat zde do podrobností, postačí konstatovat, že autor velmi podrobně přibližuje stavební vývoj hlavní i malé pevnosti, všech tří obranných pásem (tj. vnitřního, středního a vnějšího), horního a dolního retranchementu, popisuje minový i zavodňovací systém pevnosti i modernizace celého komplexu, což představuje jeho hlavní ambici, jak již bylo řečeno. Vše přitom Ivan Fuksa dokládá na obrazovém materiálu. Právě provázanost textu a obrazové dokumentace (nejen soudobých vyobrazení, dobových i současných fotografií, ale i moderních počítačových rekonstrukcí), představuje charakteristický rys knihy. K první modernizaci bylo v případě Terezína přistoupeno ještě v době napoleonských válek. Podobně jako v případě Olomouce znamenala první desetiletí po porážce napoleonské Francie diskuse, jak se z napoleonských válek poučit a jak přizpůsobit terezínské opevnění moderní době. Ty Ivan Fuksa přibližuje, a to včetně nerealizovaných návrhů. I jejich představení je však cenné pro dosažení maximálního kontextu toho, jak se o pevnosti Terezín ve 20. a 30. letech 19. století přemýšlelo. Za hlavní milník považuje autor rok 1850, kdy byla zahájena realizace fortového opevnění. Důvod vidí nejspíše správně především v politických, resp. zahraničněpolitických okolnostech revolučního jara národů roku 1848, které přitáhlo pozornost Vídni směrem k pnutí ve státech Německého spolku.
Další, již tradiční, milník pak představuje prusko-rakouská válka z roku 1866. Ta podle v literatuře často traktovaného názoru, který se ujal i mezi širší veřejností, ukázala v plné nahotě zastaralost pevnostního systému a výsledek prohrané války tak předznamenal rušení pevnostního statutu a následného bourání pevnostních hradeb. S tímto zjednodušeným názorem (který opomíjí např. fakt, že během prusko-francouzské války v letech 1870-1871 se o francouzské pevnosti často tvrdě bojovalo) polemizuje i Ivan Fuksa. Správně upozorňuje, že úkolem pevnosti nebylo pouze zastavit nepřítele, pevnosti měly za úkol blokovat komunikace, stěžovat nepříteli pochod a zásobování a naopak skýtat skladovací kapacity a chránit boky vlastní polní armády a podporovat ji výpady proti nepříteli. Což byl samozřejmě ideál, který narážel v první řadě na ekonomické kapacity, jak ve výdajích na vlastní stavbu fortových opevnění, tak v početnosti posádky. Ivan Fuksa tak správně upozorňuje, že na rozdíl od Olomouce a především Hradce a Josefova Terezín v prusko-rakouské válce obstál a většinu úkolů na ni kladených pevnost splnila. Podtrhnout je však třeba Fuksovo konstatování, že pevnostní posádka nikdy nemohla válku vyhrát sama bez pomoci polní armády a dostatečného financování. To se týká role pevností ve válce z roku 1866 obecně. Zapojení Terezína do války, proces armování i podobu pevnosti samé autor poměrně detailně přibližuje. S ohledem na výše nastíněné limity pevností v roce 1866 je např. velice zajímavá tabulka, v níž Ivan Fuksa demonstruje stav pevnostního dělostřelectva k listopadu téhož roku. Bez ohledu na výsledek osudné porážky v roce 1866 Terezín v myslích rakousko-uherské generality nadále představoval klíčový bod. Ivan Fuksa přibližuje záměry modernizace rakousko-uherského fortifikačního systému z počátku 70. let 19. století, kdy se počítalo nejen s Terezínem, ale i Prahou, Hradcem Králové a Josefovem. Všechny tyto pevnosti měly být důsledně obklopeny věncem fortů, který byl tehdy dokončen jen kolem Olomouce (zde se počítalo s dílčí modernizací). Po vzniku Německého císařství v roce 1871 a následném sbližování německé a rakousko-uherské politiky však tento záměr přestal být relevantní a terezínská pevnost tak definitivně nastoupila cestu ke svému zrušení. K tomu však vedla stejně jako v případě ostatních pevnostních objektů relativně dlouhá cesta. Pevnostní status konkrétně Terezína byl zrušen roku 1882, přičemž k realizaci došlo až o šest let později. V mezi čase tak v Terezíně probíhaly jen udržovací práce. Ivan Fuksa přibližuje podobu pevnosti v klíčovém roce 1882, popisuje jak fortifikační zástavbu, tak reálné i optimální vyzbrojení pevnosti. Epilog pak představuje zrušení pevnosti v roce 1888 a stručné nastínění osudů města až do konce 20. století (neboť s armádou zůstalo město Terezín úzce spjato i po zrušení pevnostního statutu) a popis stavu zdejší fortifikace v době přípravy knihy, tj. v roce 2015.
Vedle historie výstavby v Terezíně v 18. a 19. století Ivan Fuksa knihu doplnil o velké množství příloh, které úzce souvisí s hlavní linií výkladu. Pojednává tu o minových pokusech v Terezíně, které se tu konaly v roce 1787. Dále pojednává o organizaci rakouského dělostřelectva v letech 1800-1882 a přibližuje jednotlivé vzory kanonů, nasazených v 19. století v pevnosti Terezín. Samostatná kapitolka je věnována osudům terezínské vojenské posádky. Vedle pevnostního i polního dělostřelectva zde od roku 1817 posádkou sídlila jedna z nejstarších jednotek rakouské armády, pěší pluk č. 42, po roce 1918 transformovaný v československý pěší pluk téhož pořadového čísla. Ivan Fuksa v těchto pasážích akcentuje především nasazení regimentu v prusko-rakouské válce roku 1866. Dočasně v Terezíně sídlila také část dragounského pluku č. 7. V souhrnu zde Fuksa konstatuje, že o posádce Terezína existují jen kusé informace a tak se zde nabízí prostor pro další bádání. Drobnou odbočkou proti hlavnímu směřování knihy je představení výcvikového prostoru terezínské posádky v jihočeském Týnu nad Vltavou. Srovnávací kontext pro hlavní text pak nabízí stručný pohled na forty v okolí Josefa, Olomouce a v Jablunkovském průsmyku. Přílohy uzavírá katalogový seznam objektů nového předmostí a bohušovického předsunutého opevnění a přínosný slovníček odborného názvosloví.
Svůj cíl, tedy představit dějiny terezínské pevnosti v 19. století s důrazem na modernizaci fortifikace, Ivan Fuksa bezesporu naplnil. Výsledkem je solidní publikace, přehledně přibližující jednotlivé vývojové fáze, která představuje důstojného nástupce letité knihy Andreje Romaňáka. Silnou stránkou Fuksovy práce je především bohatá obrazová dokumentace, která vhodně ilustruje autorův výklad. Naopak zklamán bude každý, kdo by se chtěl dozvědět více o životě v terezínské pevnosti. Informace o vojenské posádce jsou v knize pouze ilustrativní, o civilním živlu se čtenář nedozví nic. Je však třeba zopakovat, že takto směřované studium ani nebylo Fuksovým cílem. Domnívám se, že tímto směrem, tj. zájmem o to, jak se současníkům (ať už oblékali vojenskou uniformu nebo ne) žilo takříkajíc v pevnosti a s pevností, by mělo vykročit další bádání. Ruku v ruce s tím pak jde programová komparace (nejen) v rámci českého prostředí. Mám za to, že zásluhou předmětné knihy Ivana Fuksy, stejně jako prací Michaela Viktoříka (pevnost Olomouc) či Jiřího Slavíka (pevnost Hradec Králové) již byly položeny dostatečné základy.