Každodenní život, organizace a zřízení pevnostního města v 19. století na příkladu Olomouce

Michael Viktořík: Hinter den Wällen der Festungsstadt. Ein Beitrag zu Alltagsleben, Organisation und Einrichtung der Festungsstadt im 19. Jahrhundert (am Beispiel der Festung Olmütz). Bohumír Němec – Veduta, České Budějovice 2018, 187 s. ISBN 978-80-88030-28-7.

Michael Viktořík, působící na Univerzitě Palackého v Olomouci, se dějinami olomoucké pevnosti zabývá dlouhodobě. Tématu věnoval řadu dílčích studií a také svou starší monografii z roku 2011, v níž se zaměřil na téma modernizace bastionové pevnosti Olomouc v pevnost fortovou v průběhu 19. století. Předmětná kniha je tedy organickým vyústěním tohoto zájmu. Její název Za zdmi pevnostního města s podtitulem Příspěvek ke každodennímu životu, organizaci a zřízení pevnostního města v 19. stoletím ohlašuje úsilí autora nahlédnout za horizont obvyklého stavebně-historického a urbanistického rozměru domácích pevnostních studií a na příkladu Olomouce tak čtenářům přiblížit jak se žilo v 19. století v pevnosti a s pevností. 

V úvodní kapitole Michael Viktořík pokládá nutné základy dalšího výkladu. Nejprve sumarizuje vývoj olomoucké pevnosti od roku 1655, kdy byla Olomouc spolu s dalšími moravskými městy prohlášena zemskou pevností. Skutečně konstitutivním faktorem se však stal výsledek válek o dědictví rakouské, který vedl v letech 1742–1757 v proměnu Olomouce v pevnost moderního bastionového typu. Následně autor přehledně skicuje základní obrysy vývoje olomoucké pevnosti až do jejího definitivního zrušení roku 1888. Autor zde v první řadě přibližuje pozici a roli olomoucké pevnosti v obranném systému habsburské monarchie 18. a 19. století a upozorňuje, že Olomouc náležela k pevnostem tzv. prvního řádu, což je faktor, který nesmí být při sledování její historie během klíčového 19. století pouštěn ze zřetele. Tyto pasáže tak tvoří vhodný úvod do celé problematiky pevnostních měst habsburské monarchie v éře společenské a ekonomické transformace moderní doby.  

Téma vývoje olomoucké pevnosti v 19. století je samozřejmě obsáhlé, Michael Viktořík však zvolil správný přístup, který jej uchránil od toho, aby se takříkajíc utopil v detailu. Svůj výklad strukturoval tematicky, podle jednotlivých klíčových bodů, přitom však dokázal zachoval základní chronologickou návaznost, což čtenáři napomáhá v orientaci i sledování klíčových souvislostí. Hned další kapitola naplňuje Viktoříkem deklarovaný zájem o podobu každodenního života v pevnostním městě. Autor zde popisuje systém strážení pevnosti a tím i základní rámec fungování olomoucké society, pro kterou představoval vojenský režim celou řadu omezení. Nejvyšší autoritou v pevnosti byl její velitel, který odpovídal nejen za pevnostní posádku, zásobování pevnosti a obecně vojenskou agendu, ale z podstaty funkce vstupoval často a výrazně do interakce s vedením města. Viktořík v této kapitole staví na strážním řádu z července 1817, vydaným velitelem polním podmaršálem Antonem Zachem, a prostřednictvím tohoto unikátního pramene nasvětluje nejen procedurální záležitosti fungování pevnosti, ale i tváře všedního života vojenského živlu i civilního obyvatelstva v pevnostním městě v době napoleonských válek. Do období let 1830–1849 spadá první etapa snah o modernizaci olomoucké pevnosti. Toto zajímavé období i otázky a problémy, které s sebou pro Olomouc a její obyvatele přineslo, Michael Viktořík ilustruje nikoliv na obvyklém stavebně-historickém popisu, ale prostřednictvím klíčového osobnosti fortifikačního ředitele generálmajora Emanuela Zitty. Daná kapitola tak je nejen kariérním životopisem jednoho z rakouských důstojníků, nýbrž dává nahlédnout do fungování rakouského inženýrského sboru i místního fortifikačního ředitelství, soudobých úvah o smyslu a funkci pevností a v neposlední řadě přibližuje poměry v Olomouci dané doby. Jde o velmi cenné pasáže, které skýtají bližší vhled takříkajíc do zákulisí pevnostního systému habsburského monarchie a pomáhají tak ukotvit úvahy o pevnostních městech v pevném kontextuálním rámci.

Nepřekvapí samostatná kapitola věnovaná pevnosti ve válce. Zde Michael Viktořík pojednává o dění v letech 1850–1866, přičemž většina pozornosti přirozeně směřuje k událostem prusko-rakouské války. Tehdy olomoucká pevnost podvakrát sehrála důležitou roli shromaždiště rakouské Severní armády, a byť ani v roce 1866 se neopakovala situace z roku 1758, kdy bylo město nepřítelem obléháno, i tak válečný stav zásadně zasáhl do každodenního života obyvatel Olomouce. Na rozdíl od ostatních pevnostních měst neznamenal pro Olomouc výsledek prusko-rakouské války zahájení debaty o zrušení pevnostního statutu. Naopak armádní kruhy nadále počítaly s Olomoucí jako se strategickým bodem v obraně monarchie a tedy s dalším rozvojem moderních pevnostních prvků. Širšímu zázemí pevnostního města a především přiblížení toho, co v praxi znamenal a jak na život města dopadala omezení, vyplývající z pevnostního pásma a tzv. demoličního reverzu, věnuje autor po právu další samostatnou kapitolu. Právě v zákazu či minimálně přísném omezení výstavby v předpolí pevnosti spočíval fundamentální problém pevnostních měst v období průmyslové revoluce, neboť tak byly podvazovány možnosti hospodářského i sociálního rozvoje města, což obyvatelstvo (nejen Olomouce) vnímalo často negativně. Neméně podstatnou je další kapitola, v níž Viktořík předestírá vztah civilního obyvatelstva a vojenské posádky v pevnostním městě. Přináší zde faktograficky velice cenné poznatky, upřesňující strukturu vojenské garnisony v Olomouci i její početní stav a jeho vývoj v čase, neméně zajímavé pro zhodnocení tváře pevnostního města jsou i pasáže, přibližující podobu a roli vojenského školství. Následně autor vykresluje poměrně tristní obraz Olomouce pevnostní éry s ohledem na soudobé zdravotní a hygienické podmínky, což je další z faktorů, které ve 2. polovině 19. století ovlivnily touhu civilních obyvatel setřást ony „pevnostní okovy“. Závěrečná kapitola pak představuje jakousi sumarizaci. Michael Viktořík zde skicuje tváře každodenního života v pevnostní Olomouci a dotýká se tak dílčích témat mobility obyvatel a dopravy obecně, vlivu vojenské posádky na hospodářský život města, vztahů a komunikace mezi armádou a úřady civilní správy, máístních slavností a festivit i pevnosti coby vězení. Stručný dodatek tematizuje základní obrysy tzv. druhého života olomoucké pevnosti, v přílohách pak čtenář nalezne jak soupis velitelů pevnosti od roku 1800 do roku 1888, tak seznam ředitelů místního pevnostního a ženijního ředitelství za léta 1829–1889.

Ačkoliv Michael Viktořík prezentuje svou práci jako dílčí příspěvek k problematice (Beitrag), díky vhodné koncepci, metodologickému ukotvení, kdy se bezpečně pohybuje v hájemství nejen vojenských, ale i politických, stavebních, sociálních a hospodářských dějin, i hlubokému ponoru do autentických, mnohdy dosud nevyužitých historických pramenů se mu podařilo vykreslit téma v nemalé plasticitě. To dále umocňuje skutečnost, že třebaže se gros Viktoříkova zájmu týká Olomouce, autor nespouští ze zřetele ani další pevností města a neváhá těmito příklady podepřít svou argumentaci. Lze tak shrnout, že se Michaelu Viktoříkovi podařilo naplnit cíl, který si předsevzal. Předložil mnohovrstevnatý obraz každodenního života pevnostního města v 19. století, čímž nejen že rozhojnil dosavadní odbornou produkci k pevnostní problematice, především však ukázal inspirativní směr, kterým by se mělo vydat další bádání. Nezbývá totiž, než souhlasit s Viktoříkovým konstatováním, že domácí výzkum je jednostranně orientován na rovinu čistě vojenskyhistorickou, resp. spíše stavebněhistorickou, a opomíjí rozměr vnitřního fungování a organizace pevnosti, vztahů mezi vojenským a civilním živlem, každodenním životem v pevnosti a dopady pevnostního statusu a přítomnosti posádky na město, především v ekonomické rovině. Právě relativizaci ekonomického přínosu vojenské garnisony pro pevnostní město pokládám za jeden z největších podnětů knihy, který by mělo další bádání využít. V neposlední řadě je nová monografie Michaela Viktoříka snad až vzorovým příkladem toho, jak psát o tématu z oblasti dějin vojenství tak, aby výsledek nezůstal izolován ve svém tematickém „ghettu“.