Písně temných věků

Písně temných věků – Ondřej Jireš (ed.) 

Písně temných věků. Jen tři slova, přesto bohatě stačí k tomu, aby rozezněla struny fantazie, jež ihned začne snovat představu temných, neprostupných hvozdů, obývaných divou zvěří i lecčím ještě horším, představu světa, kde je každodenní život neustálým bojem, jak se sebou samým, tak s ostatními lidmi i s přírodou a dalšími záhadnými silami.

Písně temných věků tvoří součást cyklu Fantastická historie, který nese v erbu jméno Ondřeje Jireše. Dílu, věnovanému epoše raného středověku, náleží v rámci celého cyklu specifické postavení. Vychází totiž jako v pořadí třetí po knihách Memento mori (pozdní středověk) a Krvavá čest (vrcholný středověk), přitom, jak obeznámení jistě vědí, Písně temných věků již jednou vyšly a předznamenaly tak celý v té době neexistující cyklus antologií historické fantasy, jemuž se mezi čtenářstvem tak daří. Nové vydání dávno beznadějné vyprodané knihy v úpravě, ladící s výzorem obou sestřiček, tak jistě potěší všechny, kteří neměli to štěstí vlastnit původní vydání a tuto mezeru v knihovně nelibě snášeli. Pro nové vydání se Ondřej Jireš rozhodl provést několik úprav, a to nejen vizuálního rázu. Čtenáři Krvavé cti již vědí, že z původních Písní temných věků sem byla přesunuta povídka Alexandry Pavelkové Řeka, která chronologicky nevyhovovala. Ze stejného důvodu v druhém vydání Písní… chybí povídka Lucie Lukačovičové Dvě hlavy, jež byla zasazena do období starověku. Náhrady, která by výpadek dvou textů pokryla, se nově zhostil Pavel Renčín, slavící úspěchy v předchozích Jirešových antologiích.

Úvodní tón v Písních temných věků náleží tolikrát osvědčenému Leonardu Medkovi. Netřeba chodit dlouho kolem horké kaše, stačí říct, že Leonard Medek v povídce Země lvů předvedl svůj standardní nadstandard. Medkova povídka je situována do doby počátků středověku, kdy se po předchozí barbarské vlně, známé jako stěhování národů, jež se přelila před Římskou říši a skončila vytvořením řady barbarských království, v 6. století pod vedením císaře Justiniána znovu vzepjala Východořímská říše a její vojevůdcové se znovu pokusili ovládnout Středomoří. A právě od pádu Vandalské říše v severní Africe se Leonard Medek v příběhu dobrodružné plavby až za příslovečné Herkulovy sloupy odráží. Fantastično v jeho příběhu zastává tajemná země v hloubi černého kontinentu, na niž odkazuje i název povídky. Latinský nápis „Hic sunt leones“, který se objevoval na starých mapách, budiž vodítkem k pointě. Medkův text je výborným úvodem a po mém soudu se v tomto případě zdařilo mnohem lépe než např. v Krvavé cti.        

Po Leonardu Medkovi patří slovo neméně proslulé autorce na poli historické fantasy, Františce Vrbenské. Kdo jiný než autoři Stínu modrého býka také mohl jako první hodit kostkami? Prostřednictvím povídky Než dozraje smrt se dostáváme k českým dějinám. Středobodem napínavého a emotivního líčení je život na hradišti Děvín v pohnutých časech, kdy o hegemonii soupeřily ze Západu Frankové a z Východu Avaři, a kdy české země byly tu kladivem, tu kovadlinou tohoto poměřování sil. Pozice Františky Vrbenské v domácích luzích a hájích je nezpochybnitelná, její erudice a um taktéž, a tato povídka všechno jen potvrzuje. Hned druhá z písní temných věků se tak stává jedním z jasných vrcholů knihy. Františka Vrbenská čtenářům předložila napínavý dech beroucí příběh, který dějiny doslova zhmotňuje před očima. Jen víc takových textů!

Zajímavostí antologie Písně temných věků je možnost srovnání více autorů mezi sebou, neboť si řada z nich zvolila podobný námět. Na povídku Františky Vrbenské v tomto směru úzce, jak časově, tak tematicky, navazuje zmíněná novinka z pera Pavla Renčína V sedle přízraku. Pavel Renčín je známý a oblíbený autor, v povídkové tvorbě velice zdatný, a jeho příspěvek především v antologii Krvavá čest patřil k těm nejlepším. Bohužel, tento úspěch se mu po mém soudu v Písni temných věků nepodařilo zopakovat. Raný středověk zjevně není Pavlu Renčínovi blízký, subžánr historické fantasy je nadto komplikovaný svými nároky na vstupní znalosti. A zde Pavel Renčín tvrdě narazil. Jeho text se snaží hlásit do 7.-8. století, které nabízí tolik prostoru pro vlastní imaginaci (Juraj Červenák by mohl vyprávět). V podstatě každého řádku přitom po poučenějšího čtenáře ční realita spíše vrcholného středověku (13. století by jako kulisa fungovalo velmi dobře) než jeho úsvitu. Nemohu se zbavit dojmu, že i s pointou šlo více pracovat, jak dokládá jeden nejmenovaný skvost skandinávské kinematografie. Pavel Renčín dosvědčil, že se na poli historické fantasy neztratí, musí ale asi psát o době, do které se dokáže lépe vcítit, jak ukazují jeho příběhy, kladené do přelomu středověku a renesance. V sedle přízraku je bohužel v kontextu jeho tvorby zcela průměrný příběh, který nechávají daleko za sebou i prastaré Červenákovy roganovky i mnohem starší povídky obsažení v Písni temných věků. Dlužno ale dodat, že čtenář, jehož nebudou přešlapy vůči historii tolik rušit, si příběh vychutná o mnoho lépe, třebaže je na Pavla Renčína dost prostý.    

Další Renčínovou smůlou je skutečnost, že stejně tak jako jeho povídce předchází příběh Františky Vrbenské, následuje po ní příspěvek Juraje Červenáka Strážce hvozdu, tj. alespoň pro mne jeden z nejsilnějších a nejpovedenějších textů, které Juraj Červenák zatím napsal. Příběh, který Červenákovi příznivci znají i ze sbírky Kámen a krev, je zasazen do období počátků Kyjevské Rusi, kterou varjažský rod Rurikovců teprve za pomocí zbraní a diplomacie vydupává ze země. O jednom takovém střetu pak pojednává Červenákova povídka. Do stejného geografického prostoru a téměř stejné doby zaměřil v povídce Žabí věž jsou pozornost Jaroslav Mostecký, další z průkopníků historické fantasy v českém prostředí. Jeho z vícera linií utkaný příběh je velice dobře promyšlený, skvěle graduje a má vlastně jen jedinou maličkou chybku – a to nenaplněná čtenářská očekávání stran angažmá mytického Kostěje Nesmrtelného. Jde ale jen o marginálii. Hlavní je, že Jaroslav Mostecký se zde nachází jednoznačně ve formě a Žabí věž náleží k nejlepším povídkám knihy. Červenák vs. Mostecký? Tentokrát skoro nerozhodně! 

A na Severu zůstáváme i díky Ivaně Kuglerové. Její povídka se odehrává na mrazivém Islandu v časech těsně před přijetím křesťanství. Tato po všech směrech zajímavá doba tak Ivaně Kuglerové nabídla velké možnosti, jichž autorka po mém soudu plně využila. Na jedné straně zjevně poučený vhled do dobové reality a odtud se odvíjející mrazivá atmosféra, na druhou stranu vděčná skandinávská mytologie tak společně vytváří zdařilý mix, který v mých očích povídku Ivany Kuglerové pasuje na druhý nejlepší text Písní temných věků, hned po bok Františky Vrbenské. Závěrečné slovo patří Janě Šouflové a povídce Přátelé se neopouštějí. Detektivní, lehce humorně laděný příběh, výrazně kontrastující s temným vyzněním předchozích příspěvků, se odehrává v Anglii 11. století, nelze tak nevzpomenout na úspěšný seriál Případy bratra Cadfaela, který tu asi byl inspirací. Jako odlehčující tečka na závěr je zmíněná povídka naprosto ideální.

Písně temných věků od prvního vydání nezestárly a jejich zvuk zní stále neméně silně. Obzvláště dobrým vysvědčením je podle mého názoru fakt, že mohou směle hledět do očí svým mladším  následovnicím Krvavé cti a Mementu mori. Antologii pokládám za výborně vyváženou, což je již jakousi devízou počinů Ondřeje Jireše. Osobně mne nejvíce oslovily povídky Františky Vrbenské a Ivany Kuglerové, v těsném závěsu pak příběhy Juraje Červenáka a Jaroslava Mosteckého, mezi nimiž těžko volit tu lepší. Jediným přešlapem je podle mého mínění příspěvek Pavla Renčína, který z úrovně ostatních textů příliš vyčnívá – a to i ve srovnání s lehčeji pojatou povídkou Jany Šouflové. Na druhou stranu se tak nabízí k diskusi téma o charakteru historické fantasy, o jejích pravidlech, nárocích kladených na autory tohoto subžánru i očekávání jeho čtenářů, což v úvodním slovu předjímá sám Ondřej Jireš. Nyní už se můžeme jen těšit na to, s čím Jireš vyrukuje příště a jak se bude cyklus Fantastická historie vyvíjet dál. Prozatím ani jednou nešlo o zásah vedle.                                        

Anotace:

Pro raný středověk se vžilo označení temné věky. Civilizace procházela kulturní krizí a lidské počínání se točilo mezi zemědělstvím, náboženstvím a válkami. Lidé více věřili svým snům a potýkali se s démony v temných lesích i ve svých představách. Následujte dávné hrdiny při jejich boji o místo na slunci v textech akčních i dobrodružných, humorných i tragických!

Úspěšná antologie Písně temných věků ve svém druhém, upraveném vydání přináší výběr již osvědčených povídek a novel. Dohromady skládají pestrou mozaiku a zobrazují raný středověk v rozmanitých, převážně však temných odstínech. Vedle textů Juraje Červenáka, Jaroslava Mosteckého a dalších zde najdete také příběh Pavla Renčína z doby bájných českých knížat.

Povídková antologie Písně temných věků je příspěvkem do volného cyklu Fantastická historie, který spojuje velkolepou tradici české historické prózy s moderním přístupem současných tvůrců podivuhodného žánru fantasy.

Název: Písně temných věků

Editor: Ondřej Jireš

Překlad:

Série: Fantastická historie

Forma: hardback

Počet stran: 352

Cena: 328 Kč

Vydal: Triton - Argo 2013