Kniha posledního soudu

Kniha posledního soudu - Connie Willisová 

Pyšní-li se nějaká kniha ověnčením proslulými cenami Hugo, Nebula či Locus, resp. oceněním pro nejlepší žánrový titul Německa, Španělska a Itálie a je-li její autorka členkou Síně slávy žánru science fiction, nositelkou Ceny Roberta A. Heinleina a nejnověji i Velmistryní žánru, může čtenář očekávat v podstatě jen dvojí: daný titul je buď naprostá bomba žánrové literatury – anebo totální úlet jako od těch týpků z ranku New weird.

V případě Knihy posledního soudu Connie Willisové může být českému čtenáři vodítkem i nakladatelství, který tento titul na trh přináší, neboť Triton povětšinou nemá špatný odhad na knihy. Domácí čtenář sci-fi literatury se také s autorčiným jménem mohl setkat již dříve. V roce 2003 totiž vyšla česky její  kniha I když půjdu roklí šeré smrti. Třebaže si získala dosti pozitivní ohlasy, bohužel, obecně vzato spíše zapadla. Kniha posledního soudu tak může být vítaným restartem této plodné spisovatelky v českých čtenářských kruzích.

Název knihy samotné je tak trochu slovní hříčkou. Odkazuje na první pohled k unikátní památce anglického raného středověku, stejnojmennému právnímu dokumentu, kterým Vilém Dobyvatel nově uspořádal poměry v ovládnutém anglosaském království. Lze jej ale vnímat i v přeneseném slova smyslu ve vazbě na atmosféru událostí, jež kniha líčí. Děj, který Willisová na ploše cca 500 stran klene, se odehrává ve dvou vzájmeně provázaných paralelních liniích. Základní děj je situován do roku 2054, do anglického Oxfordu, a točí se kolem univerzitního prostředí. Pokud si představujete historika jako dennímu světlu se vyhýbajícího zaprášeného knihomola, pak vězte, že historie poloviny 21. století je navýsost vzrušující a konečně i empirickou vědou, a to díky možnosti cestovat v čase a v praxi tak ověřit platnost u stolu formulovaných závěrů či hypotéz. Jedné z hlavních postav knihy, Kivrin, se tak plní její sen a je jí umožněno poznat skutečnou realitu života ve středověku. Odesláním historičky do roku 1320 se pak začíná odvíjet druhá dějová linie. Cestování v čase však není ani v roce 2054 triviální věcí. Kivrinin učitel profesor Dunsworthy je k celému pokusu od začátku skeptický a mučen pochybnostmi lavíruje mezi svým strachem z toho, co jeho studentku na prahu 14. století čeká za nesnáze a nebezpečí, a svou snahou podpořit nadšenou Kivrin v jejím odhodlání. Zanedlouho se ale Dunsworthy musí zabývat nejen abstraktními obavami o Kivrin, ale především reálným ohrožením, neboť Oxfordem se začne nezadržitelně šířit záhadné onemocnění, záhy přerůstající v epidemii.

Třebaže Dunsworthy a s ním i čtenář záhy tuší, že s Kivrininou misí není všechno v pořádku, Connie Willisová si dává na čas a věnuje se zprvu hlavně oxfordské linii příběhu. Zatímco se tedy Dunsworthy a jeho přátelé bojují s neznámou nemocí, na niž záhy začínají umírat lidé a Dunsworthy sám se marně snaží zjistit, co je s Kivrin a jak ji dostat zpět (což komplikuje úřednický šiml i lidské ego a strach), Kivrin se v druhé linii příběhu zabydluje v Oxfordu 14. století a pomalu poznává klady i zápory tamního života, navazuje první kontakty a získává si přátele. Třebaže vyprávění Willisové není chudé na události a nepostrádá napětí (obě linie se navíc prolínají, čímž získává líčení na pestrosti), přece jen první dvě třetiny knihy se ubírají ve volnějším tempu. Přispívá k tomu i autorský styl Willisové, stojící na dialozích a často užívající jako výrazový prostředek přiblížení vnitřního rozpoložení postav. Přitom tento rozvleklejší styl nenudí, ba naopak dobře slouží ke vtažení čtenáře do děje. Když se ovšem začátkem třetí třetiny knihy potvrdí to, co čtenář jistě dávno tuší, a sice že Kivrin se neocitla v roce 1320, ale v roce morové rány 1348, děj najednou běží kupředu ke svému tíživému a temnému finále jako splašený a čtenář, plně pohlcen událostmi, má sotva čas vydechnout. Lze stěží říct, která z dějových linií je poutavější, v tomto ohledu Kniha posledního soudu drží při sobě lépe než tematicky podobně zaměřený Eifelheim. Domnívám se však, že ve výsledku přece jen působí emotivněji středověká část. Ačkoliv si chřipka i ve 21. století vybírá nemalou daň, ve srovnání s morovou nákazou je autorkou líčena vysloveně bezzubě. Neboť jak poznává Kivrin na vlastní kůži, historické statistiky a odhady co se počtu mrtvých následkem černé smrti týče, rozhodně nebyly nadhodnocené, ba možná právě naopak.

Hodnotit Knihu posledního soudu není zrovna jednoduché. Ukazuje se platnost toho, že sci-fi zastarává rychleji než fantasy. Doba, která uplynula od napsání tohoto románu (1992) se negativně projevila na technickém a technologickém kontextu příběhu. Nejde tu o samo cestování v čase, řešení časových paradoxů a podobných chuťovek. To má ostatně Willisová podchycené poměrně šikovně – i proto, že se detailům nevěnuje více, než je bezpodmíněčně nutné. Na dnešního čtenáře ovšem musí rušivě působit celková technická vyspělost společnosti poloviny 21. století. Na jednu stranu není problémem cestovat v čase, na druhou stranu např. neexistují mobilní telefony. Jedná se sice o detaily, ale právě ty pohledem roku 2012 hodně bijí do očí. Tato zastaralost má ovšem i svou odvrácenou stránku. Pro čtenáře není takový problém se do podmínek Oxfordu v roce 2054 vžít, což kladně působí na prožívání příběhu. Jako pozitivum vidím jednoznačně středověkou linii. Connie Willisová se dokázala vyvarovat nebezpečí vulgarizace této epochy a vylíčit ji buď jako extrémně temnou a zaostalou, nebo naopak přehnaně romanticky. Soudím dokonce, že přiblížení života a dobové atmosféry v čase temné smrti se autorce podařilo excelentně. Připočtěme také čtivé podání a mistrnou schopnost tu a tam odlehčit závážný děj.

Jak tedy hodnotit Knihu posledního soudu v rámci žánru? O tématu cestování v čase existuje nepřeberná škála knih a povídek, mnohdy nepochybně propracovanější co se technických aspektů týče. Nejsem si jistý, zda bych sám označil Knihu posledního soudu jako sci-fi. Nemůžu se zbavit dojmu, že jako nálepka je tohle označení v tomto konkrétním případě tak nějak nepřesné, zavádějící. Možná by bylo lepší opatrně mluvit spíše obecně o fantastice. Leč to jsou podružnosti... Kniha posledního soudu je titul se silným, dojemným dějem, Connie Willisová je nesmírně talentovaná vypravěčka. Zapomeňte protentokrát na škatulky a trendy, kam se hrabe steampunk, new weird, městská fantasy nebo paranormální romance. Příběh je to s čím každá kniha stojí a padá! Bez váhání proto doporučuji knihu Connie Willisové všem zájemcům o kvalitní literaturu, a to nejen z hájemství fantastiky. Pro mne osobně je Kniha posledního soudu druhý aspirant na post nejlepší překladový titul roku 2012 a už teď netrpělivě očekávám další oznámenou autorčinu knihu s názvem O psu nemluvě. Český čtenář na tenhle skvost čekal sice dlouho, ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy.

Román patří bez přehánění mezi nejvýznamnější žánrové práce dvacátého století. Studentka historie je na své cestě do minulosti omylem poslána do doby morových ran roku 1348. Zatímco se dívka snaží přežít, aniž by se sama mohla vrátit do budoucnosti, profesor Dunworthy musí bojovat s rychle se šířící smrtelnou epidemií chřipky i s tupou byrokracií, aby měl vůbec šanci svou žákyni zachránit. Obě časové linie i přes propast času prozrazují, jak je lidská povaha navzdory civilizačnímu pokroku v podstatě stále stejná. Kromě řady domácích cen v USA se knize dostalo rovněž národních ocenění pro nejlepší žánrový román Německa, Španělska a Itálie. (anotace)

Název: Kniha posledního soudu
Autor: Connie Willisová
Překlad: Lenka Adamcová
Série: –
Forma: hardback
Počet stran: 552
Cena: 349 Kč
Vydal: Triton, 2012