Rokytnice v Orlických horách 1318–2018
Rokytnice v Orlických horách 1318–2018
Ed. Hana Ferencová, Město Rokytnice v Orlických horách, Rokytnice v Orlických horách 2018, 811 s. ISBN 978-80-270-4362-0
Dějiny měst a obcí patří k tradičním tématům domácího dějepisectví a zjevné obliby se těší také u čtenářské obce. To ukazují i skutečnost, že během posledního dvacetiletí zakořenila na knižním trhu specializovaní ediční řada Dějiny českých a moravských měst nakladatelství Lidové noviny, ještě výmluvnější je ale fakt, že podobné počiny nezřídka vznikají taktéž z podnětu – a na náklady – obcí samotných. Právě do této kategorie spadá předmětný titul. Kniha s lakonickým titulem Rokytnice v Orlických horách 1318–2018 už svým názvem napovídá, co je jejím obsahem. A sice takřka „totální“ historie dané obce, a to v širokém časovém záběru takříkajíc od první písemné zmínky až na práh současnosti. Nemalá pozornost je však věnována i přírodním podmínkám, které mnohdy sehrály formativní roli a spoluurčovaly průběh historických dějů. Lze předeslat, že tato snaha o komplexnost výkladu v duchu nejlepších tradic české vlastivědy a regionalistiky patří ke kladům dané knihy. Dalším pozitivem je to, že realizace monografie se chopil kolektiv autorů, jenž si mezi sebou rozdělil jednotlivá období a témata podle odborného zájmu a profilace. Nedošlo tedy k tomu, aby celý text padl na bedra jednoho jediného pisatele, což se povětšinou podepisuje na kvalitě, případě disproporčnosti výkladu. Na druhou stranu, u početnější kolektivu zase hrozí tendence rozpadu celkového textu, kdy si každý autor pojedná své téma, ale jednotlivé kapitoly spolu často nekomunikují. O to větší nároky jsou pak kladeny na průběžné vedení hlavního editora a jeho závěrečnou redakci, což v tomto případě připadlo na bedra Hany Ferencové z Univerzity Palackého v Olomouci. Už v tom lze vidět jistou záruku, neboť olomoucké historické pracoviště se prostřednictvím svého Kabinetu regionálních dějin od 60. let 20. století výrazně profiluje právě na poli historické regionalistiky. V tomto ohledu je také třeba ocenit skutečnost, že vydavatel svěřil daný úkol povětšinou profesionálním badatelům. I to je v době, kdy o historii takřka pravidelně píše téměř kdokoliv, často bez jakékoliv kvalifikace, věc, které je nutno si považovat.
Z hlediska koncepce je knihy pojata tradičně, tj. chronologicko-tematicky, což ovšem není i publikace tohoto charakteru na škodu. Úvodní pasáže se zaobírají vývojem obecní symboliky obcí v dnešním katastru města Rokytnice v Orlických horách (Michal Severa) a jeho toponomastickým, územně-správním i národnostním vývojem coby sídla v pohraničí (Radka Holendová, Věra Slavíková), což představuje nejen logický úvod knihy, ale i potenciálně funkční klíč k uchopení historie obce. Následují pasáže, přibližující přírodní podmínky. Čtenář nejprve získá ponětí o dosavadní historii přírodovědeckého výzkumu lokality (Richard Pokorný, Tereza Zemánková), aby mohl následně snáze proniknout do podstaty regionální geografie a geomorfologie (Richard Pokorný, Tereza Zemánková, Jan Vítek), geologie (Richard Pokorný, Tereza Zemánková, Mojmír Opletal), botaniky (Jan Doležal), zoologie (Martin Čapek) či ekologie (Tereza Zemánková, Richard Pokorný). Tyto pasáže mají v knize nepochybně své místo a při pečlivém čtení napomáhají zasadit historii Rokytnice, která jinak představuje gros knihy, do náležitého kontextuálního rámce. Nejde tedy o pasáže disparátní či dokonce samoúčelné, jak by se snad mohlo zdát.
Dále následuje líčení dějů historických. I zde podrobnějšímu výkladu předchází kapitola, jejímž cílem je představit dobové historické prameny i dějiny dosavadního bádání. Na řadu tak přichází prameny povahy archeologické (Bohumír Dragoun), následně se čtenář seznámí s bohatou škálou písemných pramenů, včetně proměny jejich struktury a početnosti v čase (Tomáš Somer, David Radek, Michal Severa, Radka Holendová, Vladimír Velešík, Jan Surý, Veronika Mizerová). Samostatné pozornosti se dostává práci místních písmáků a kronikářů i regionálních historiků a vlastivědných badatelů (Radka Holendová). Jelikož počátky dnešní Rokytnice lze v písemných pramenech vysledovat až od počátku 14. století, nezastupitelné místo v přiblížení starší historie lokality náleží archeologii (Bohumír Dragoun). Jakkoliv i ta potvrzuje, že stálé osídlení regionu je výsledkem vrcholně středověké kolonizace, přesto je zde upozorněno na osídlení z doby bronzové, tj. 2200–800 let př. Kr. Podrobněji se pak autor věnuje archeologické situaci na katastru města, zámku i lokality Suchá. Další výklad už se nese především ve znamení pramenů písemných. Nejstarší dějiny Rokytnice mezi lety 1318–1487 (Tomáš Somer) představují s ohledem na torzovitost pramenného materiálu spíše rámcovou skicu, přesto se autorovi podařilo zachytit hlavní vývojové trendy a zasadit místní situaci do vypovídajícího širšího kontextu. Pramenná situace se lepší poté, co se Rokytnice osamostatnila na rychnovském panství, tj. od roku 1487. Dějiny obce v předbělohorském období (David Radek) tak již mohly být pojaty plastičtěji. Autor tak vykresluje jak formování panství, tak jeho správní, hospodářský i sociální vývoj a představuje podrobněji i jeho majitele, příslušníky rodu Licků z Rýzmburka, Mauschwitzů a Zieglerů von Klippenhausen. To vše na pozadí obecných dějin předbělohorských Čech a počátečních let třicetileté války. V důsledku rekatolizační politiky císaře Ferdinanda II. se Rokytnice roku 1627 dostala do majetku původně hornolužického rodu Nosticů a v jejich držení zůstala až do zrušení patrimoniální správy v roce 1848. Tuto relativně dlouhou kapitolu dějin města umožňují prameny rekonstruovat již barvitěji. Pozornost je tak věnována nejen jednotlivým osobnostem majitelů panství a správnímu, hospodářskému a sociálnímu vývoji, ale i střípkům z každodenního života (Michal Severa). Stranu však nezůstávají ani širší přesahy, např. ve vztahu k revoluci z let 1848–1849 či dopadům válek 18. a 19. století na Rokytnici a její obyvatele.
S koncem vrchnostenského zřízení a přechodem k samosprávě začala pro Rokytnici doslova nová doba. Druhá polovina 19. století tak představuje fascinující období proměn, nejen právních a úředních, ale i společenských, ekonomických, stavebních i technologických (Radka Holendová). Samostatná kapitola je věnována letům 1900–1918 (Vladimír Velešík). Čtenář se zde dozví mnoho zajímavého o vývoji a životě ve městě, překvapivě však není tematizována doba první světové války, a to ani v rovině obecnějšího přiblížení angažmá rokytnických občanů na frontách. Absenci pramenů, reflektujících poměry v zázemí lze v důsledku odsunu v roce 1945 pochopit, osudy rokytnických mužů, kteří narukovali by snad mohly pomoci osvětlit fondy Vojenského ústředního archivu, oporou se mohly stát i dějiny královéhradeckého pěšího pluku č. 18 z pera Lukáše Dulíčka (2015). Přinejmenším jména padlých, která jsou uvedena na rokytnických pomnících obětí obou světových válek by zde mohla mít místo, byť jsou (v poznámce pod čarou) uvedena na pozdějším místě, zabývajícím se rokytnickými pomníky. Velmi zdařilé jsou naopak pasáže, věnované epoše let 1918–1945 (Vladimír Velešík), především nelehké, avšak zásadní období počátků samostatné Československé republiky, což bylo v Rokytnice v ohledem na národnostní složení obzvláště ožehavé. To samé pak lze říci o vylíčení odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce (Jan Surý). Téma, které dodnes vyvolá emoce, jistě není snadné autorsky uchopit, přesto je výklad příznačný střízlivostí, která umožňuje čtenáři náležitým způsobem zprostředkovat význam a dopad tehdejších událostí na město Rokytnici. Daná kapitola je dovedena až do roku 1969 a její součástí jsou informace o vývoji zdravotnictví a sociální péče, školství, kulturního života, hospodářství, samostatně je pojat průběh klíčových let daného období 1948 a 1968. Závěrečnou část obecně historického vývoje města tvoří příznačně nazvaná kapitola Střípky událostí z let 1969–1991 (Veronika Mizerová). Tyto pasáže se nejvíce odlišují od podoby předcházejících kapitol, neboť text byl autorkou pojat analisticky podle jednotlivých let, čemuž odpovídá i mnohdy až úsečná stylistika.
Po chronologicky koncipovaných základních kapitolách navazuje část pojatá tematicky, tj. tvořená samostatnými monotematickými kapitolami, které se detailněji zaměřují na konkrétní problémové okruhy společenského a kulturního dění. Čtenáři je tak předestřen vývoj obyvatelstva Rokytnice v letech 1654–2018 z pohledu statistiky (Kateřina Doležalová), vývoj původního německého nářečí i místních jmen (Lucie Jakubcová, Petr Hudousek), velmi detailně a fundovaně je představen vývoj církevní organizace od poloviny 16. století (Věra Slavíková), vývoj německých a českých spolkových aktivit od 70. let 19. století (Veronika Mizerová, Pavel Koukol), podoba místního školství od 1. poloviny 17. století do roku 1945 (Radka Holendová), stranou nezůstala ani historie rokytnické židovské komunity (Pavel Jakubec). Samostatnou kapitolu pak tvoří přiblížení urbanistického a architektonického vývoje Rokytnice (Jiří Slavík, Radim Urbánek, Michal Severa, Pavel Jakubec, Radka Holendová, Martin Vaňourek), včetně památek lidového stavitelství, technických objektů, památek židovských, místních pomníků a pamětních desek i objektů československého prvorepublikového opevnění. Závěrem jsou připojeny přehledové medailonky význačných osobností, spjatých s historií města Rokytnice v Orlických horách (kolektiv autorů). Samostatnou část představují přílohy v podobě přehledu duchovní správců rokytnické farnosti (Věra Slavíková), rychtářů, primasů, starostů a předsedů Městského národního výboru jednotlivých obcí na dnešním katastru města Rokytnice (Radka Holendová, Michal Severa), přehled poměrů v Rokytnici k roku 2018 (Petr Hudousek). Doprovodný aparát knihy tvoří soupis četných obrazových příloh, obligátní soupis použitých pramenů a literatury, nepochybně přínosný (byť výběrový) místní a jmenný rejstřík. Ocenění zaslouží i nadstandardně obsáhlé německojazyčné resumé, jehož podoba má s ohledem na historii obce obzvláště smysl.
Jedním z nebezpečí, které tento typ monografií na autory klade, je vybalancovat důraz, položený na jednotlivé kapitoly, kdy z jedné strany je limitem nedostatek historických pramenů, ze strany druhý jejich nadbytek. Texty pak z tohoto důvodu mají tendenci kolísat mezi velmi všeobecným pojetím a naopak přespříliš detailní drobnokresbou, v níž se však často ztrácí celek. Dalším specifikem je sám charakter regionálně-historické práce, resp. jeho tzv. modelový čtenář. Ani regionální dějepisectví nemá samozřejmě být jen výčtem jmen a dat, zároveň je ale třeba přiznat, že tohoto typu publikací není moc prostoru pro oborové teoretické a metodologické pasáže, které se povětšinou míjí se zájmem koncového čtenáře. Z tohoto ohledu lze konstatovat, že se autorskému kolektivu jejich úsilí v zásadě zdařilo. Předmětná kniha plní dobře svůj hlavní účel, tj. představit čtenáři klíčové okamžiky z historie města Rokytnice v Orlických horách a jeho obyvatel, aniž by se však omezovala na setrvání na pouhé lokální úrovni. Povětšinou rozumně vyvážený zřetel k místním dobovým historickým poměrům, vhodně zasazený do obecnějšího kontextu skýtá svému čtenáři solidní vhled za oponu minulosti – samozřejmě s ohledem na to, co dovolily samy prameny. I jednotlivým epochám se dostalo v zásadě odpovídajícího zastoupení. Je přirozené, že početný autorský tým znamená více autorských stylů, i v tomto ohledu však kniha – až na výjimky – drží velmi solidně pohromadě, jakkoliv je zřejmé, že někteří z autorů patří mezi zkušenější pisatele. Tu a tam se také výklad neubránil jisté duplicitě, leč v míře přijatelné – a to i s ohledem na nemalý rozsah knihy. V neposlední řadě pak publikace zaslouží uznání i stran výpravy, neboť se kvalitou tisku, vazby i podoby a množství obrazového doprovodu neztratí ani v konkurenci počinů velkých komerčních nakladatelství. Zároveň je třeba upozornit na skutečnost, že význam této konkrétní práce je větší, než u řady obdobných prací. S ohledem na svůj historický vývoj a přeryv v moderních dějinách, způsobený odsunem německého obyvatelstva v roce 1945, totiž Rokytnice podobné souborné pojednání vlastních dějin dosud postrádala, nebudeme-li počítat dobově podmíněný pokus z doby před rokem 1989 či erudovanou monografii znalce dějin regionu Jaroslava Šůly z roku 2010 (ani ta však neskýtá celistvý obraz). Existuje sice řada menších pojednání a časopiseckých studií, ty však zpravidla zůstávají skryty v rozličných sbornících a periodicích a jejich dopad na širší historické povědomí tak nelze přeceňovat. Už z tohoto důvodu je třeba monografii kvitovat pozitivně, neboť svému čtenáři kniha poskytuje odpovídající vhled do dějin města, pozitivem je i fakt, že vybízí i k dalšímu bádání, což platí především pro pasáže o nejnovějších dějinách. Obsáhlá publikace Rokytnice v Orlických horách 1318–2018 tak představuje solidní dílo, respektující povětšinou bazální řemeslně-technické standardy současné historické vědy a zaplňující jedno bílé místo v regionální historiografii východních Čech, přitom však přístupné nejširší čtenářské veřejnosti.