Prameny osobní povahy k vojenským dějinám 16.-19. století

Vhodnou ilustrací je právě válka třicetiletá, která bývá studována jak po stránce jevů kulturních, sociálních, religiózních, tak propagandistických i politických – stránka vojenská však nadále těží ze starších studií a bere se povětšinou jako něco, co je takříkajíc již vyřešeno. Medievistika fenomén válečnictví s drobnou výjimkou husitské revoluce (a i zde lze hovořit jen o jednotlivých případech a jménech badatelů) v podstatě neřeší, tereziánské války 18. století jsou téměř ignorovány (jako celé 18. století), války napoleonské či prusko-rakouská válka roku 1866 jsou polem, kde hraje prim hlavně dějepisectví regionální a v dobrém slova smyslu amatérské před historiografií akademickou. Tuto neveselou optiku lze ovšem i otočit – a výsledný obraz bude stejně tristní. Třebaže se snad pro každé historické období najdou výjimečné tituly, stále jako by platilo, že vojenské dějiny rovnají se popisu válečných konfliktů, strategie, taktiky, zbraní, uniforem, případně životopisům výjimečných vojevůdců. Opět stačí poukázat na desítky a desítky titulů o průběhu druhé světové války. Inspirace obecným vývojem historiografie, jejích metod a teorie, která v zahraničí v oblasti vojenských dějin proběhla počínaje 60. lety 20. století, si v českých souřadnicích jen pomalu razí cestu.[2] Tak se stane, že překlad knihy Richarda Holmese Obrazy se války představuje v domácím kontextu skoro převratnou událostí,[3] natož aby byla v širším odborném fóru diskutována pod vlivem Thomase Kühnea a Benjamina Ziemanna či Jeremyho Blacka otázka, co to vůbec jsou vojenské dějiny.[4]

Výše nastíněné problémy v úvodu zmiňuje také hlavní redaktor recenzované knihy Mezi Martem a Memorií Vítězslav Prchal. Pojetí vojenských dějin v českých odborných kruzích dává do kontrastu právě s hnutím ”new military history” v dějepisectví anglosaském. Podstatou tohoto trendu bylo absorbovat a aplikovat postupy ovlivněné trendy, odvozenými z historiografie francouzské, za účelem oživení a modernizace samotných vojenských dějin. Vedle kladení nových otázek a úsilí o novou optiku pohledu se výrazem těchto modernizačních snah stalo i vyhledávání dosud opomíjených typů pramenů, mimo jiné např. deníků, memoárů či korespondence. Takto pojaté studium dějin války tak zkoumalo přednostně interakci vojska a civilní společnosti a jejich vzájemné ovlivňování. K těmto kulturním či sociálním dějinám války se pak recenzovaná publikace slovy Vítězslava Prchala hlásí také.[5]

Co se týče chronologického vymezení, kniha se věnuje období od přelomu 16. a 17. století až do konce tzv. dlouhého 19. století, tj. po rok 1918. Teritoriálně pak pojednaná témata pokrývají s jedinou výjimkou prostor někdejší habsburské monarchie, jejíž dějiny v tomto období jsou obzvláště vhodné pro demonstraci různých možností a přístupů k vojenským dějinám. Autor prvního příspěvku, Milan Svoboda, se ujal představení zprávy Melchiora z Redernu o obraně Velkého Varadína před Turky roku 1598. Tato zpráva, určená původně do rukou arcivévody Maxmiliána a císaře Rudolfa II., ovšem byla záhy upravena pro veřejnost a vydána tiskem coby propagandistické dílo, oslavující křesťanské zbraně a ukazující porazitelnost Turků (jen 4 roky předtím totiž Ferdinand z Hardeggu vydal Turkům pevnost Ráb). Svoboda se věnuje i reflexi varadínského vítězství na redernském panství a pomyslnému druhému životu této události, která byla relativně široce medializována prostřednictvím oslavných básní, výstavy na libereckém zámku či ražbou pamětních mincí. Redernova zpráva tak jako pramen ukazuje dobové vnímání tureckého nepřítele a fungování křesťanské propagandy a stylizace, stejně tak jako její vnímání současníky. Sama relace je závěrem přiložena v edici.

Podobného tématu se drží i následující autor, Jan Al Saheb. Jeho tématem je tzv. patnáctiletá uherská válka s Turky z let 1593-1608, resp. její odraz v korespondenci olomouckých biskupů Stanislava Pavlovského a Františka z Ditrichštejna. Autor nejprve záslužně shrnuje předhistorii patnáctileté války, aby čtenáři předestřel kontext v našem prostředí nepříliš známých událostí, a následně se už věnuje podrobnému rozboru korespondence obou zmíněných biskupů. Ve výsledku dokládá velký zájem a velice dobrou obeznámenost s uherskými událostmi té doby v česko-moravském prostředí. V souřadnicích uherských dějin raného novověku se drží také další přispěvatel, Maroš Mačuha. Ten na základě úřední korespondence ze tří panství severozápadního Slovenska ukazuje dobové vnímání životní reality v době konce 16. a počátku 17. století. Tato oblast sice nebyla přímo zasažena boji s Turky, to však neznamená, že by se jí válka dotkla ztenčenou měrou. Obyvatelstvo severozápadní části Horních Uher bylo totiž neméně zasaženo pobytem a bez skrupulí vymáhanými nároky žoldnéřské armády ve službách habsburských vladařů na straně jedné, na straně druhé pak protihabsburskými vojsky na straně sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje (nemluvě o zbojnictví, jež se v nepřehledných a těžkých časech silně rozmohlo).

Další pomyslný oddíl je věnován událostem třicetileté války. Jako první se ujal slova Jiří Hofman. Ten na základě rozboru korespondence švédského generála Johana Banéra podnětně přibližuje události let 1639-1641 a především Banérovu strategii budování švédských opěrných bodů v Čechách, včetně rozboru všech peripetií. Na Hofmanovo pojednání navazuje Jan Kilián s tématem válečné korespondence císařského generála Martina Maxmiliána z Golče. Kilián zde navazuje na svou starší monografii, věnovanou této osobnosti,[6] což je asi jedním z důvodů proč je jeho příspěvek relativně stručný. Představu o jedné konkrétní kariéře za třicetileté války si však čtenář prostřednictvím Kiliánova rozboru korespondence Golče s různými osobnostmi v období 30.-50. let 17. století udělá. Době 18. století je následně věnován podrobná studie Vítězslava Prchala. Autor se v ní věnuje rozboru zápisků hofmistra hraběte Františka Karla Swérts-Sporcka Tobiáše Antonína Seemana. Prchal v rámci příprav edice těchto zápisků publikoval na dané téma již několik textů, s tématem je tedy zjevně dobře obeznámen.[7] V tomto konkrétním případě se podrobně zaměřuje na Seemanovu reflexi slezských válek mezi Marií Terezií a Fridrichem II. ze 40. let 18. století, aby došel k možná poměrně překvapivému zjištění, že tyto z dnešního pohledu klíčové události Seeman reflektoval výrazněji pouze tehdy, pokud se bezprostředně dotýkaly sporckovského panství.

V dalším příspěvku se již dostáváme k epoše 19. století, kdy obyvatelé habsburského soustátí učinili zkušenost hned s několika válečnými konflikty. Marie Macková nejprve představuje osud Karla Gustava Wilhelma prince Hohenlohe-Langenburg, který, ač cizinec, vstoupil do služeb habsburského trůnu v době bojů s revoluční Francií v roce 1798 a vypracoval se až na člena dvorské válečné rady císařů Františka I. a Ferdinanda I. Císařské služby pak opustil v bouřlivém roce 1848 poté, co přispěl k transformaci válečné dvorské rady v ministerstvo války. Princ Hohenlohe-Langenburg po sobě zanechal obsáhlou písemnou pozůstalost, skládající se z itinerářů, dopisů, deníků i vlastního životopisu a pojednání určeného potomstvu k poučení. To vše Marii Mackové umožnilo podrobně představit princovu kariéru ve službách habsburské armády v období válek s revoluční a napoleonskou Francií, včetně postižení jeho vlastních názorů na popisované události (zajímavý je v tomto směru především pohled do zákulisí fungování válečné dvorské rady, jež nebylo prosto konfliktů – např. ve věci modernizace rakouské armády). Námětem příspěvku Radima Machaně se stal nobilitační spis coby netypický pramen k vojenským dějinám. Jak Machaň dokládá, tento specifický dokument často poskytuje cenné informace jak o kariéře důstojníků, kteří o povýšení do šlechtického stavu žádali, tak o jejich subjektivním náhledu na službu a vlastní roli v císařské armádě. Následující Tomáš Jiránek přibližuje na základě korespondence Emanuela Salomona z Friedbergu-Mírohorského a Ferdinanda Čenského vnímání poměrů v rakouské armádě 19. století optikou důstojníků českého původu. Studie tak nabízí vnímání národnostní otázky v armádě coby klíčového problému doby, stejně jako představu o každodenním životě rakouského vojáka a důstojníka.[8]

Ono výjimkou, vymykající se zaměření knihy na realitu habsburské mnohonárodnostní říše, je studie Jiřího Hutečky, věnující se odrazu zkušenosti z fronty první světové války ve světoznámém díle Pán prstenů Johna Ronalda Reuela Tolkiena. Byť toto téma Hutečka zpracoval již dříve,[9] pro potřeby této knihy jím byl text důkladně přepracován a rozšířen. Hutečkovi tím náleží prvenství v použití nejvíce netypického pramene pro studium vojenských dějin. Jeho studie je však minuciózní, poučená a pečlivě a hlavně přesvědčivě vyargumentovaná. Ve výsledku se tak Hutečkovi podařilo válečný prožitek jedné generace právě díky kontrastu doložení na prozaickém díle, zdánlivě s tématem světové války nesouvisejícím, zdůraznit více, než s využitím známějších případů typu Na západní frontě klid Ericha Marii Remarquea. První světové války se týkají i další čtyři příspěvky. Miloš Hořejš představuje deníky Josefa Colloredo-Mannsfelda a jejich prostřednictvím i jeho zkušenosti s téměř třemi lety působení na haličské frontě. Jelikož Josef Colloredo-Mannsfeld sloužil v moderní motorizované jednotce, Hořejšův příspěvek by tak mohl oslovit nejen zájemce o dějiny vojenství, ale také dějiny automobilismu. Pojednání Jana Schwallera je více než jiné koncipován jako metodické pojednání o možnostech a limitech historického pramene, a to opět na základě deníkových zápisků řadového vojáka z let 1914-1918. Také ve Schwallerově případě jde o dlouhodobější zájem o daný pramen.[10]Anna Peřinová ve svém textu pojednává o pozůstalosti Ladislava Lábka, plzeňského muzeologa, etnografa, historika a spisovatele, přinášející obraz každodenní reality na frontě první světové války. Dochovaná struktura pramenů ovšem autorce umožnila konfrontovat obraz deníkových zápisků s korespondencí, v níž zafungovala (auto)cenzura. Posledním příspěvkem je článek Pavla Buleny. Také on analyzuje zkušenosti důstojníků rakousko-uherské armády z haličské fronty, dochované v jejich denících. Bulena díky tomu postihuje různá témata jako život důstojníků před válkou, prožívání sarajevského atentátu a průběh mobilizace, první válečné zkušenosti, způsob trávení volného času na frontě, vykresluje pohled vojáků nepřátele i na místní obyvatelstvo, kupř. haličské Židy, i vnímání haličské krajiny a podnebí.

Relativně útlá publikace je nepochybně cenným rozšířením domácí historiografie. V dnešní době, kdy neblahý kvantitativní systém hodnocení domácí vědy zapříčinil jistou devalvaci odborné produkce, je třeba ocenit už fakt, že knihu lze označit za skutečnou kolektivní monografii, neboť se drží jednotící linie tématu, teritoria i typu interpretovaného pramene, čímž ve výsledku poskytuje ucelený obraz problematiky, i když pocházející z pera odlišných autorských individualit. Samozřejmě by šlo leccos doplnit. Zcela zkrátka třeba přišla problematika prusko-rakouské války roku 1866, která je ovšem velmi bohatá na prameny memorabilního rázu, ať už nepřehledného množství obecních kronik a soukromé korespondence, tak neoficiálních deníků i oficiálně publikovaných pamětí a propagantistických titulů.[11] Cílem však nebylo postihnout všechny válečné konflikty, v nichž se armáda habsburské monarchie v horizontu 16.-20. století angažovala, ale spíše na pozadí těchto vojenských střetů upozornit na zřídka využívané prameny a nastínit jejich interpretační možnosti a limity v souladu s moderními zahraničními trendy. Což publikace nepochybně plní.

Čtenáři kniha nabízí řadu zajímavých studií nejen po faktografické, ale často hlavně po metodologické a obecně inspirační stránce. Osobně vidím hlavní přínos knihy Mezi Martem a Memorií právě v tom druhém aspektu. Jedná se o jeden ze zatím nemnohých titulů, které se cílevědomě hlásí k proudu ”nových vojenských dějin”, s nímž jsou zúčastnění autoři solidně obeznámeni (samozřejmě ten více, ten méně). Kniha je tak konkrétním vyjádřením toho, že skutečně lze psát a chápat vojenské dějiny i jinak než striktně tradicionalisticky, a že tento přístup, který včleňuje dějiny války a ozbrojených složek do rámce moderně koncipovaných politických, sociálních i kulturních dějin, přináší řadu pozitiv i nových poznatků. Lze namítnout, že vojenské dějiny tak ztrácejí své specifikum a výsadnost a stávají se jen střípkem v proudu obecněji zaměřených historických odvětví a specializací. Je však otázkou, zda je to škoda. Dějiny jsou přece jen jedny a ustrnutí v izolaci je cestou k marginalizaci a zániku. Což se v podobě oné marginalizace již děje. Výmluvným mementem je již fakt, že jak prameny, tak interpretační postupy, jež jsou v této knize pro oblast vojenských dějin prezentovány jako novum, jsou pro historické bádání, zaštiťující se studiem dejme tomu šlechty, měst, venkova, dopravy, školství, kultury atd. atd., dávno starým známým. Koneckonců, ani tradiční ”grunt” v podobě orientace autora v taktice, strategii i možnostech a limitech dobové vojenské techniky není možno eliminovat. Pokud by se však skončilo jen u toho, záhy opravdu seznáme, že všechna vojenská tažení již byla popsána a vše tedy bylo vyřčeno předchůdci. Že jde o omyl, však dosvědčuje i tato titul. I v poměrech českých vojenských dějin se tak, zdá se, blýská na lepší časy.