Vikingové
Seriál Řím z roku 2005 se stal v mnoha ohledech milníkem televizní seriálové tvorby a mimo jiné znovu nakopl zájem o historická témata ve filmové, resp. seriálové tvorbě. Zanedlouho na Řím navázal Spartacus, televizní diváci se mohli podívat také do doby renesance díky úspěšným seriálům Tudorovci nebo Borgiové. Poněkud stranou stálo z pohledu příznivců fantasy období středověku, na než dala vzpomenout snad jen Hra o trůny. V letošním roce však byl tento deficit napraven, a to v podobě velice zajímavého seriálu s názvem Vikingové.
Vikingové mají přitom s Tudorovci společného jmenovatele, kterým je scénárista Michael Hirst. Už toto jméno je velkým příslibem Hirst výrazně zabodoval již zmíněnými Tudorovci (třebaže si o jejich kvalitě jako historicky laděného seriálu můžeme myslet leccos), stojí ovšem taky za takovými majstrštyky jakými jsou filmy Královna Alžběta (1998) a Královna Alžběta: Zlatý věk (2007). Málo zdařilý seriál Camelot z roku 2011, který po zásluze zapadl, proto můžeme brát jako úkrok stranou, na který má každý minimálně jednou za život nárok. Hirstovým spolupracovníkem na postu režiséra se stal Johan Renck, jehož mediálně nejvýraznějším zářezem se prozatím stala spolupráce na současném megafenoménu Živí mrtví. Společně se pak rozhodli zprostředkovat televizním divákům kanálu History Channel výlet do raně středověké Skandinávie na samotném počátku zlaté vikingské éry. Výsledkem je první seriálová sezóna, čítající 9 epizod po 60 minutách.
Vikingové přivádějí diváka do Norska na sklonku 8. století, tj. do doby, která bude pozdějšími historiky nazvána vikingským věkem. Hlavní postavou seriálu je Ragnar Lódbrok, mladý farmář, statečný a zdatný bojovník a především nevyléčitelný snílek. Nebo ještě lépe neohrožený vizionář. Jeho snem je totiž vydat se na plavbu daleko přes moře do bohatých zemí na jihu a jihovýchodě, které slibují kořist a tím i konec nouze. Ragnarovi soukmenovci v čele s jarlem Haraldssonem totiž pověstem o těchto zemích a především tomu, že k nim lze doplout nevěří, a tak Haraldssonovi Norové každoročně pořádají z jarlova příkazu výpravy na východ, do Ruska a Pobaltí. Tedy zemí, jak Ragnar říká, stejně chudých, jako jsou oni sami. A jelikož se Ragnar považuje za potomka samotného Ódina, otce bohů, nebojí se svůj sen uskutečnit. Podobně jako se Ódin nerozpakovat zaplatit za poznání a moudrost svým okem, ani Ragnar se nezdráhá dát všanc to, co je mu nejdražší – život svůj a hlavně své rodiny. Vzepře se totiž vůli jarla Haraldssona, který už je jen stínem muže, kterým býval, a nyní si hlavně žárlivě střeží své postavení a hlídá si každého, kdo by mohl být natolik ambiciózní, aby jej mohl ohrozit. A tím je právě Ragnar. Sice se podřizuje jarlově autoritě, ale se zjevnou nechutí. Ragnar se nakonec rozhodne konat na vlastní pěst a jít za svým snem. Společně s přítelem, výtečným loďařem Flokim (víceméně) potají postaví loď, seženou posádku a vydají se vstříc do neznáma. Ragnar má totiž v záloze tajný trumf, o kterém jarl Haraldsson neví: pomůcku k orientaci na otevřeném moři. Přes nepřízeň počasí, kdy posádku již zachvátí malomyslnost a stojí takřka na pokraji vzpoury, než se Ragnarovi podaří společníky přesvědčit, že bouře není výrazem nelibosti bohů, ale naopak důkazem, že mají na své straně samotného Thóra, Ragnarova loď, zdobená symbolickou dračí hlavou, přistane u břehů neznámé země. A mnozí již tuší. Zanedlouho se před zraky Ragnarovy družiny vyloupne skupina stavení, obehnaných palisádou, kterou však nikdo nehájí. Vikingové se hravě dostanou dovnitř a během kořistění narazí v jedné z budov na skupinu zvláštních, ustrašených mužů. Třebaže jsou neozbrojeni, je kolem nich hromada zlata, takže všechno skončí masakrem. Tato událost vešla do dějin a dodnes se o ní učí. Psal se rok 793 a ono místo, kde se Ragnar s druhy vylodili, byl benediktinský klášter Lindisfarne u severovýchodního pobřeží Anglie. Ragnar se domů vrátil s bohatou kořistí v podobě zlata i otroků, čímž započal vikinský věk. A také Ragnarův střet s jarlem Haraldssonem.
Havní rolem Ragnara Lódbroka se zhostil zatím nepříliš známý australský herec Travis Fimmel, a nutno dodat, že úspěšně. Jeho Ragnar je postavou životnou a přesvědčivou, která nemá problém získat si (nejen pro svůj cynický úsměv kombinovaný s pohledem očí barvy ledu s nezbytnou rebelskou jiskrou) srdce diváka. Lze proto doufat, že se Vikingové jeho kariéru dále nakopnou. Do role Ragnarovy manželky, štítonošky Lagerthy, byla obsazena naopak kanadská herečka Katheryn Winnick. Aktuálně ji lze vidět v našich kinech ve filmu Fishera Stevense Jako za starejch časů. Prošla také seriály Dr. House, Myšlenky zločince, Kriminálka New York, Kriminálka Miami, Zákon a pořádek. Pro angažmá ve Vikinzích jí ale byl k dobru krom vzhledu skutečné valkýry fakt, že je licencovaným bodyguardem. V tomto světle je potom jasné, proč jsou její bojové scény jakožto Ragnarovy ženy a štítonošky tak dobré (ve smyslu uvěřitelné, netrapné). Jako Ragnarův přítel Floki vystupuje Švéd Gustaf Skarsgård (konečně skutečný Skandinávec!), jehož jsme mohli nedávno vidět ve Weirově Útěku ze Sibiře či ve dvou filmech o templáři Arnovi. Ragnarovým protipólem nejen na stránkách scénáře, ale především herecky je irský herec Gabriel Byrne, jenž se ujal role jarla Haraldssona. Dříve zazářil jako mušketýr D´Artagnan ve Wallaceově Muži s železnou maskou, zmínku si ale zaslouží i jeho role ve slavném Excaliburu Johna Boormana. Tvář Ragnarovu rozporuplnému bratrovi Rollovi dodal Clive Standen, který hrál již z Hirstově Camelotu (jinak mezi jeho nejvýznamnější položky v dosavadní kariéře patří angažmá v seriálu Doctor Who). Perličkou je účast původem československého herce Vladimíra Kulicha (z tematicky spřízněných či žánrových počinů např. Ironclad, Vikingové, Highlander, Akta X či Mac Gyver). Ocenění si ale zaslouží také ztvárnění Ragnarova dospívajícího syna Björna Nathanem O´Toolem. Postavy jsou vůbec jedním z velkých kladů tohoto seriálu. Kolikrát se stane, že si v pohodě zapamatujete i druhořadé a třetiřadé postavy? To však není příklad Vikingů. I postavy, která se spíše dějem jen mihnou, jsou už svým zjevem natolik výrazné, že si je prostě pamatujete. Jako např. Ragnarův přítel Leif. V případě Vikingů byl podle mého casting zvládnut na jedničku.
Třebaže seriál Vikingové běží na stanici History Channel, není to dílo striktně historické, nejedná se o hraný dokument. Tím nebyli ostatně ani Tudorovci. Seriál se spíše snaží vystihnout ducha doby, než aby se nechal od začátku do konce tyranizovat diktátem akademických historiků. Což je dobře. Výsledek přitom není vůbec špatný. Třebaže k historickým nepřesnostem ve větší či menší míře došlo, celková atmosféra je dostatečně imaginativní a výstižná, reálie v podobě architektury, předmětů denní potřeby, zbraní a zbroje (u vikingské zbroje by šlo asi nejvíce zapracovat, zvláště ve srovnání s vypodobněním Anglosasů – naštěstí nikde nejsou k vidění rohaté přilby) velmi solidní, takže ve výsledku není problém přejít i Ragnarův účes agrotechnaře z Czechteku. Stran vykreslení života vikingské společnosti jsou Hirstovi a Renckovi Vikingové i přes své limity (není to HBO a Hra o trůny, finance byly zjevně omezené, šikovná kamera ale dokáže, že si toho všimnete málokdy) úplně jiný level než např. Vikingové/Třináctý válečník (ti s Banderasem). Pojetí, jež je historií spíše jen inspirováno, posiluje sama postava Ragnara Lódbroka. O jeho existenci se totiž dočítáme hlavně v norské poezii a ságách, popř. v kronikách Saxa Grammatika Gesta Danorum či tzv. Anglosaské kronice. Badatelé si nejsou vůbec jisti, jestli zde popisovaný Ragnar vůbec existoval a kloní se spíše k názoru, že jde o literární postavu, vzniklou smíšením více předloh.
Seriál se rozjíždí pomaleji, ale už druhá epizoda přináší dramatický nájezd na Lindisfarne, což působí jako katalyzátor děje. Pro všech devět epizod první řady je příznačná citlivá gradace, kdy se poklidnější scény, které mají za cíl představit život a mentální obzor Skandinávců střídají s pasážemi dramatičtějšími, ať už jde o osobní spory nebo bojové akce. První spuštění lodě na vodu, vztah mezi Lagerthou a Rollem, vztah mezi Ragnarem a Aethelstanem, Ragnarovo obvinění z vraždy, útok na Ragnarovu rodinu, souboj Ragnara s Haraldssonem a především návštěva chrámu v Uppsale, to všechno jsou silné okamžiky, budující atmosféru příběhu. Výtečné jsou také scény, které zachycují kulturní rozdíly mezi Vikingy a křesťany a vzájemné poznávání i údiv z neznámého. Někomu možná nebudou sedět válečné scény, neboť postrádají masovost a vyumělkovanost, jsou prostě jen krutě realistické. Vhodným ilustrativním příkladem je zaskočení Ragnarovy posádky anglosaskou hotovostí při návratu k lodi. Rozbití vojska krále Northumbrie v jiné epizodě už je sice výrazně žánrovější, k megalomanským a realitě vzdáleným hollywoodským spektáklům má scénář ovšem stále daleko. Ostatně i střízlivost v počtech bojujících více odpovídá dobové skutečnosti. Žádná z devíti epizod vysloveně nezáživná a nudná, jak by se mohl divák při první epizodě obávat. Vedle dechberoucího vizuálu k tomu přispívá i práce s postavami. Všechny sou totiž velmi barevné. Ragnar má několik tváří – je zvědavým snílkem, válečníkem bez skrupulí, milujícím manželem i otcem i věrným druhem svých přátel. Solí podobných příběhů jsou samozřejmě postavy záporné. Ve Vikinzích je jím v první řadě jarl Haraldsson. Muž, který si přízeň diváků od začátku nezíská, postupem času však zjistíte, že jeho konání chápete a nakonec si dokonce uvědomíte, že i toto byl muž, který si přese všechno respekt zasloužil. Přesně podle slov, který klade Ragnarovi do úst, když odpovídá na otázku, proč se rozhodl vypravit mrtvému soku a nepříteli tak slavný pohřeb. Výbornou postavou je i Ragnarův bratr Rollo. Od začátku není zřejmé, co si o něm myslet, čeho je schopný. Divák cítí, že pod povrchem bublá závist k Ragnarovi, podvědomě čeká Rollovu zradu, několikrát se dá, že již je tady – a nakonec přesto nepřichází. Postupem času ovšem i Rollova postava ztrácí na černobílosti a divák zjišťuje, že Rollovu rozpoložení ve světle některých Ragnarových činů začíná i rozumět, třebaže to Rolla nezbavuje vlastních negativních vlastností (např. závisti, touhy po slávě a bohatství či prchlivosti) i odpovědnosti za vlastní činy. Nejistota ohledně Rolla se táhne celou první sérií, aniž by získala jasné kontury. Možná, ale jen možná, přinese odpověď série druhá, která už byla přislíbena.
První řada by možná mohla mít více dílů, které by příběh doplnily o další detaily, vývoj a gradace jako taková jsou však excelentní. Lze si jen těžko představit, že by první řada končila jinak než končí. Ve výsledku je možno Vikingy označit za povedený seriál, který plně dává zapomenout na nezdařený Camelot a podle mého soudu po scénáristické stránce převyšuje i Tudorovce. Souměřitelní se skvostným Římem Vikingové samozřejmě nejsou, tomu brání v první řadě omezené náklady na výpravu. Vikingové velmi dobře přibližují atmosféru raně středověké Skandinávie a tamního životního stylu, i přes určitá zjednodušení. I když by se mu dalo vytknout, že seriál akcentuje příliš jednostranně jen vikingské nájezdy, zatímco (především skandinávští) historici v posledních letech propagují optiku vnímání vikingské éry pod heslem „traders, not racers,“ nájezdy jsou, marná sláva, divácky vděčnější než obchodování na trzích. Krom toho, přesvědčujte mnichy z Lindisfarne a dalších klášterů o holubičí povaze a dobrých úmyslech Seveřanů. Ti o tom vědí své... Doufejme, že druhá řada se ještě víc zaměří na kulturu a spiritualitu Skandinávců a rozvede přísliby řady první.
Trailer:
https://www.youtube.com/watch?v=Wn8lrGYsbVc
Více zde: