Krvavá čest
Krvavá čest – ed. Ondřej Jireš
Historická fantasy se u nás těší konstantní oblibě. Je možné rozjímat nad tím, jestli dědictví Františka Palackého a Aloise Jiráska skutečně tkví tak hluboko v národním podvědomí – a nebo jestli je to tím, že předmoderní doba středověku, případně raného novověku s fantastikou až tak dobře ladí. Ostatně i kořeny aktuálního boomu steampunku vyrůstají mimo jiné z fascinace historičnem. Jedním z vrcholů, které česká scéna skýtá, je bezpochyby volný cyklus Fantastická historie, zaštítěný osvědčeným jménem Ondřeje Jireše.
Kniha s názvem Krvavá čest představuje již druhý přírůstek do tohoto cyklu a jako taková plně následuje svého staršího sourozence, úspěšnou a oblíbenou antologii Memento mori, jak po vizuální, tak koncepční stránce. A pro ty, co by nechtěli číst dál, hned také dodejme, že Krvavá čest si ve srovnání s Mementem mori nezadá ani po stránce kvalitativní. Memento mori se zaměřovalo na dobu, kdy si středověk pomyslně podával dveře s novověkem, Krvavá čest se naopak věnuje časům, které dějepravci nazvali středověkem vrcholným. Časově jsou tedy zastoupené příběhy rámovány z jedné strany 12. stoletím, ze strany druhé přelomem 14. a 15. století. Co se geografické a tematické volby týče, pokrývá antologie velkou část vrcholně středověkého světa. Čtenář tak bude cestovat ve společnosti autorů Krvavé cti jak po Čechách a středovýchodní Evropě (Uhry a Balkán), podívá se ale i do Itálie, do Anglie a dokonce do Levanty. Tuto volbu lze jen pochválit, neboť dodává antologii na pestrosti a zároveň na komplexnosti pohledu na vrcholně středověký svět.
Úvodu antologie se zhostil osvědčený autor Leonard Medek s povídkou Život za život. Děj této povídky se odehrává v přemyslovském knížectví v první polovině 12. století. Kronikář Kosmas nás informuje, že šlo o dobu velmi zmatenou a náročnou, o dobu, kdy krev tekla proudem, a to dokonce v samotném knížecím rodě. Vnitropolitické boje v podobě střetu mezi rodem Přemyslovců a Vršovců tvoří zázemí Medkovy povídky, jinak ale příběh přibližuje spíše atmosféru zániku starých pohanských časů. A to nejen v přemyslovských Čechách, které opět dle kronikářových slov byly sice již stovky let na oko křesťanské, přesto se ale v lesích dosud skrývali čarodějové, vědmy a hadačky (a jak nadhazuje Medek, nejen oni), ale i v daleké Skandinávii. Vítězství učení Ukřižovaného nad meči a sekerami Odinových a Thórových vyznavačů Medek zdařile ilustruje na příkladu vikingských psanců, jakýchsi argonautů Severu, kteří připlouvají do Čech na své cestě do středu světa, aby osvobodili Lokiho, o němž doufají, že zastaví vítězný postup římských kněží. Nastíněná atmosféra civilizačního přerodu je asi nejsilnějším kladem Medkovy povídky, neboť samotná zápletka příběhu je spíše takovou epizodkou. Roli úvodu však Život za život plní výtečně, čtenáře pobaví a vtáhne do prostředí středověkého světa. Dokonce bych se nezlobil, kdyby Leonard Medek povídky z této antologie využil jako základu a rozpracoval příběh putování družiny Snorriho Svartbarda obšírněji.
Následující příspěvek z pera Martina D. Antonína s vtipným názvem Saladinova lampa čtenáře přivádí do Palestiny sklonku 12. století, do doby těsně předcházející smutně proslavené bitvě u Hattínu. Někoho možná potěší, že se zde setká se starými známými jako jsou Balian z Ibelinu, Renauld z Chatillonu či Guy z Lusignanu. Antonínova novela je charakteristická nebývalou čtivostí a dějovým spádem. Ostatně byl by to ohromný výkon, kdyby někdo dokázal zazdít takové téma jako je soumrak křižáckého panství v zámoří (stačí jen odkázat ke spektáklu jménem Království nebeské). Byť se Martin D. Antonín ještě více než Leonard Medek drží na hřišti vykolíkovaném historií a fantastický prvek představuje v podstatě jen ona kouzelná lampa (ovšem v roli pro příběh naprosto klíčového prvku, kolem něhož se vše točí), vypravěčské schopnosti autora a jeho cit pro výstavbu děje nenechají čtenáře i přes velký rozsah textu ani na okamžik vydechnout. Daní za občas poměrně překotný spád příběhu je maličké rozčarování z konce, který přichází jakoby náhle a zvolnění výrazně kontrastuje s předchozí částí textu. Přesto čtenáři při četbě Antonínova příběhu tane na mysl, že čte možná nejlepší příběh z antologie. Jenže...
Jenže hned za Saladinovou lampou následuje povídka Vilmy Kadlečkové Starýma očima, za tisíc let. Nebudu chodit kolem horké kaše, tady je každé okecávání zbytečné. Tahle povídka prostě představuje nejlepší počin této antologie a nebojím se říct, že náleží i mezi naprostou špičku domácí žánrové tvorby obecně. Na první pohled tisíckrát omletý námět – Anglie za časů Robina Hooda a Richarda Lví srdce – se autorce podařilo vytvarovat do nové, velice živé a poutavé podoby. Myslím, že mnohdy původní námět skoro nepoznáte. Autorka využila nabízejícího se motivu kontrastu mezi anglosaskou a normanskou kulturou, známého už ze Scottova proslaveného Ivanhoa, a rozšířila tento motiv o keltské dědictví. Výsledkem je příběh, dávající vzpomenout na to nejlepší např. z tvorby Roberta Holdstocka, ba domnívám se, že Kadlečková v tomto případě nechala konkrétně Keltiku daleko za sebou. Nedílnou součástí dojmu z četby je záměrně archaizující jazyk (odkazující k již zmíněnému románu Ivanhoe), který výtečně posiluje, ba aktivně tvoří atmosféru. Třebaže povídka Vilmy Kadlečkové nepatří z tohoto důvodu mezi nejčtivější texty a možná tak nebude povídkou pro každého, opravdu doporučuju dát jí šanci a nenechat se odradit po prvních stranách. Příběh si to zaslouží a troufám si tvrdit, že většina čtenářů bude za svou snahu a trpělivost nakonec odměněna.
Dalším příspěvkem se Řeka Alexandry Pavelkové. Ta již vyšla v dřívější Jirešově antologii Písně temných věků. Editorem byla ovšem přeřazena do Krvavé cti, kam se chronologicky hodí víc, než do antologie, zasazené do raného středověku. V novém vydání Písní temných věků se tedy už Řeka neobjeví. Jirešovi je třeba dát za pravdu. S ostatními příběhy Krvavé cti Řeka ladí výtečně a její kvality jsou takové, že by bylo nesporně škoda, kdyby byla tato povídka vypuštěna bez náhrady. Je to totiž po mém soudu další z vrcholů antologie, jen o prsa se držící za předchozí povídkou Vilmy Kadlečkové. Pavelková přitom těží z toho samého, co Kadlečková: ze schopnosti splétat slova v pohlcující atmosféru. Autorka svůj příběh umisťuje do poloviny 13. století, do Uher za vlády krále Bély IV., kdy se země vyrovnává se zdrcujícím tatarským vpádem, jenž zanechal v evropské paměti hlubokou stopu. Alexandře Pavelkové se přitom podařilo snad nejlépe ze všech autorů vykreslit vracející se motiv stýkání a potýkání se starých a nových poměrů, tentokrát na příkladu kolonizace a lidském podmaňování si krajiny a přírodních zdrojů, což jde ruku v ruce s výměnou starých bohů za nové.
Trend stoupající kvality této antologie dále potvrzuje Pavel Renčín svou povídkou Hněv Boží. Renčín je známý jako výtečný povídkář a také v Krvavé cti dostává své pověsti. Hněv Boží dokonce patří k tomu nejlepšímu, co jsme od tohoto autora mohli kdy číst. Renčín si zvolil fascinující téma morové epidemie, která Evropu zachvátila v polovině 14. století. Tím, že svůj příběh zasadil do středověké Itálie, se mu pak otevřela možnost opřít se vedle epidemie černé smrti o motiv apokalyptického soumraku nad civilizací středověké Evropy jako takové. Mor, všudypřítomná smrt, papežské schizma, rozvrat křesťanského duchovního světa a veškerých jistot vezdejšího ale hlavně posmrtného života... To vše v kombinaci s autorovým umem umožňuje vystavění velmi silného příběhu, oplývajícího až lovecraftovskou plíživou atmosférou. Právě ona je Renčínovou hlavní devízou. Opakuji se, vím, ale je to prostě fakt. Atmosferičnost většiny příběhů je hlavní zbraní Jirešovy aktuální antologie. U Renčínovy povídky je přitom nejvíce patrné jak v podstatě všichni autoři v Krvavé cti zastoupení šetří s fantastickými motivy. Pavel Renčín buduje celou dobu své vyprávění bez jakéhokoliv fantastického či nadpřirozeného motivu, ten přichází až na posledních stranách. Čtenář si přitom s překvapením uvědomí, že Renčínova povídka je výtečná sama o sobě i bez toho fantasy nátěru. Někdo by mohl dokonce říct, že příběh žádnou fantastickou příměs nepotřebuje, že je její vsunutí v závěru až nadbytečné. To je možná pravda. Hněv Boží by byl jistě silným a dojemným příběhem i bez konce, který mu Pavel Renčín dal. Zvolená tečka ovšem dílo korunuje duchem náboženského vytržení a dokresluje linii, nastolenou už v počátku. O nic neorganického nebo nadbytečného se nejedná, naopak díky tomuto rozvržení se stává Hněv Boží třetí nejlepší povídkou této knihy.
Závěrečné slovo náleží Janu Č. Galetovi a jeho povídce Doborská skála. Na pozadí bojů Zikmunda Lucemburského s tureckým nebezpečím autor modifikuje draculovský (míněn je zde ten skutečný Dracul), potažmo faustovský mýtus a popisuje první bojové zkušenosti budoucího vládce Sedmihradska, mladičkého Vlada Tepese. Povídka rozhodně není špatná, dobře se díky akčnímu ději čte, na druhou stranu nijak nepřekvapí. Už s ohledem na jméno hlavního hrdiny i to, že klíčovou zápletku Galeta čtenáři předestřel už na prvních stránkách a všechno ostatní dění je pak jen jejím důsledkem. O hrdinu se přitom čtenář bát nemůže, protože ví, že jeho čas ještě nenadešel. Objektivně vzato, námětem i zpracováním Galeta za vůdčím triem Kadlečková – Pavelková – Renčín dost zaostává. Ne ovšem natolik, aby čtenáře nudil. Jako tečka je Doborská skála velice příjemná.
Můj závěr ve vztahu ke knize jako celku je pak jasný. Nejčastějším problémem antologií bývá kvalitativní rozkolísanost jednotlivých příspěvků a nedostatečně propracovaná koncepce editora. Nic z toho se Krvavé cti netýká. Jak editor Ondřej Jireš, tak především zúčastnění autoři svou čest vesměs obhájili (byť nedokážu posoudit nakolik při tvůrčím procesu cedili krev; všechny povídky bez výjimky působí, že jsou psány s radostí a lehkým perem), někteří dokonce s čistým štítem. A to nejen ve vztahu k vlastní tvorbě, ale i ostatním podobným antologiím, v první řadě skvělému Mementu mori. Král je tedy mrtev – ať žije král! Antologie Krvavá čest je v mých očích jednoznačně českým titulem roku 2012. Příznivci historické fantasy nemají důvod k pochybám či váhání, zda Krvavou čest zařadit do své knihovny. To je ale „překvápko“, že?
Vrcholný středověk se nesl ve znamení náboženských a světských válek, morových epidemií a dalších pohrom biblických rozměrů. V této temné době byli nositeli rytířských cností spíše lapkové a chudina, než rytíři hájící vlastní zájmy. Tyto motivy se zrcadlí v povídkách akčních i hororových, poetických i dobrodružných. Odhalte pod rouškou dějin silné příběhy dávných hrdinů! Antologie Krvavá čest spojuje nové fantasy povídky výrazných osobností domácí scény do barvitého obrazu vrcholného středověku. Vedle textů Leonarda Medka, Pavla Renčína a dalších zde najdete také novelu Martina D. Antonína z prostředí templářských tažení na Blízký východ. Povídková antologie Krvavá čest je dalším příspěvkem do volného cyklu Fantastická historie, který spojuje velkolepou tradici české historické prózy s moderním přístupem současných tvůrců podivuhodného žánru fantasy.
Název: Krvavá čest
Autor: Ondřej Jireš (ed.)
Série: Fantastická historie
Forma: Hardback
Počet stran: 368
Vydal: Triton 2012