Václav Novotný

Jaroslava Hoffmannová: Václav Novotný (1869-1932). Život a dílo univerzitního profesora českých dějin

Praha, Academia 2014 (Paměť, sv. 75), 557 s., ISBN 978-80-200-2341-4

Jméno Václava Novotného není třeba představovat, minimálně medievistům. Jeho České dějiny jsou stále pojmem a pořád ještě nemizí z poznámkových aparátů odborných publikací. S tím poněkud kontrastuje absence moderního kritického zhodnocení Novotného života a díla – zvlášť ve světle toho, kolik monografií bylo věnováno Novotného kolegovi, souputníkovi, ale i konkurentovi Josefu Pekařovi. Po řadě dílčích studií tuto mezeru zacelila Jaroslava Hoffmannová monografií, která už svým rozsahem dává najevo své ambice neztratit se ve stínu životopisů pekařovských.

Monografii autorka koncipovala stylem, který by se Václavu Novotnému nejspíše líbil. Jaroslava Hoffmannová totiž zjevně usiluje o komplexní uchopení Novotného osobnosti a díla. Kostrou knihy je chronologická osa života Václava Novotného, doplňovaná o kapitoly laděné tematicky. Jaroslava Hoffmannová se tak nejprve relativně podrobně věnuje rodinným kořenům Václava Novotného, spjatými s jihomoravskými Ivančicemi a posléze Českými Budějovicemi. Nejedná se o pasáže samoúčelné, neboť autorce to umožňuje lépe postihnout lidský rozměr Václava Novotného, jenž byl vždy pevně zakotven v rodinném zázemí, jak Hoffmannová opakovaně dokazuje, do popředí zde vystupuje také vliv Novotného otce, respektovaného učitele. Václav Novotný je dnes vnímán především prizmatem svého olbřímího díla, někoho proto možná překvapí, že jeho pozornost nebyla upřena toliko a pouze k historii, ale že pevné místo v jeho životě měla též kultura. I v tom byl Václav Novotný člověkem své doby.

Klíčovou událostí v Novotného osobnostním vývoji se však stala univerzitní studia. Zde Václav Novotný poznal profesora Masaryka, jenž jej názorově silně ovlivnil, určujícími se ale staly osobnosti pedagogů Josefa Emlera a Jaroslava Golla, kteří Novotného definitivně přivedli k dráze profesionálního historika (Václav Novotný – stejně jako jeho souputník Josef Pekař – vědomě rezignoval na možnost středoškolského působení). Blízko ale měl Novotný i k Václavu Vladivoji Tomkovi a Antonínu Rezkovi. Obzvláště složitý (a přitom klíčový) byl vztah mezi Gollem a Novotným, což Jaroslava Hoffmannová pečlivě osvětluje. Ruku v ruce se vztahem k učiteli Gollovi pak šel vztah ke kolegovi Josefu Pekařovi. Ten byl v dosavadní literatuře často reflektován, leč přirozeně optikou Pekařovou. Přínosem předmětné knihy je skutečnost, že Jaroslava Hoffmannová nechává zaznít i dosud opomíjený hlas Novotného, čímž vzájemné vztahy obou představitelů (a tím i kořeny moderní historiografie) získávají na plastičnosti. Na stránkách biografie samozřejmě defilují i další přední postavy české historické vědy přelomu 19. a 20. století.   

Po studiích Jaroslava Hoffmannová mapuje Novotného profesní kariéru, která měla daleko k přímočarosti, na rozdíl od kariéry Pekařovy. Václav Novotný cílevědomě směřoval k vědecké práci, učitelské povolání jej nelákalo, byť přechodně se takto živil. Roku 1893 dosáhl doktorátu a začal se připravovat na habilitaci (1897-1898), pevnější existenční zázemí mu poskytl (po neúspěchu v Archivu hlavního města Prahy) pražský místodržitelský archiv (1896-1908). Ani toto působení však nebylo bez problému, byť i vlivem Novotného přístupu. Odmítl absolvovat doplňující vzdělání ve Vídni či složit archivní zkoušky, zůstával proto toliko až do roku 1902 praktikantem. Jak autorka knihy dokládá, Novotného kariéru podporoval zpočátku spíše Josef Emler, než Jaroslav Goll (ten byl dokonce proti Novotného profesuře), k němuž se přesto Novotný po celý život upřímně hlásil. Byl to Emler, kdo doporučil Novotného pro archiv hlavního města, navrhoval ho také jako zemského stipendistu za účelem zmapování bohemik v římských archivech. To je další kapitola, které Jaroslava Hoffmanové věnuje pozornost. Podrobně také mapuje nelehkou Novotného cestu k profesuře na pražské univerzitě (titulární mimořádný profesor (1905), skutečný mimořádný profesor (1908), řádný profesor (1911)), kde pak působil až do své smrti roku 1932. Jaroslava Hoffmannová se věnuje Novotného vztahům s kolegy a žáky, podrobně rekonstruuje jeho pedagogické působení (Novotný krom univerzity působil také na pražské Státní archivní škole a Škole vysokých studií pedagogických tamtéž), nevyhýbal se ani veřejné přednáškové a osvětové činnosti. Během svého života Václav Novotný také působil také v řadě spolků, komisí a odborných společenství (především Historický spolek, Královská česká společnost nauk, Česká akademie, Společnost přátel starožitností, Společnost muzea Království Českého, Společnost Husova muzea), krátce se věnoval i žurnalistice.

Stěžejní pasáž pak představuje analýza a reflexe odborného díla Václava Novotného. Vedle života profesního, který přirozeně tvoří gros knihy, však nepřichází zkrátka ani Novotného život soukromý a rodinný. Jaroslava Hoffmannová tak pojednává i o tak subtilních, ba ošidných tematech jako jsou povaha a názory Václava Novotného. Jedním dechem se však třeba dodat, že po tomto příslovečném tenkém ledě se autorka pohybuje uměřeně a obezřetně. Ocenit je třeba i skutečnost, že Jaroslava Hoffmannová nerezignovala vedle zasazení Novotného díla do dobových souřadnic ani na otázku jeho současného hodnocení, třebaže je tato pasáž pojata velmi stručně a je kompilativního charakteru. Reflexe Novotného prací a jejich postavení v současném bádání je však již otázkou jiné badatelské specializace.

Rozsah použitých pramenů a literatury odpovídá rozsahu knihy a je pro Jaroslavu Hoffmannovou tou nejlepší vizitkou. Její portrét Václava Novotného hraje živými barvami a vykresluje před čtenářem nikoliv odosobněnou ikonu, autora nepřehlédnutelným Českých dějin Laichterova nakladatelství, ale především člověka z masa a kostí. Komplexně pojatá a do detailu zpracovaná Novotného biografie z pera Jaroslavy Hoffmannové se tak vyrovná nejlepším životopisům Josefa Pekaře, přičemž by obojí mělo do budoucna být čteno pospolu. Fakt, že v rovině odborného zhodnocení Novotného díla zde ještě prostor zůstává, na tomto konstatování nic nemění. Zásluhou Jaroslavy Hoffmannové tak české dějepisectví splatilo velký dluh – a proto zůstává rozum stát nad tím, že autorka opakovaně neuspěla s tímto tématem u Grantové agentury České republiky, přičemž práci realizovala jako soukromá badatelka bez institucionální a finanční podpory. I tímto prizmatem je třeba číst seznam použitých zdrojů i knihu samu.